Klub výsadkových veteránů Brno

Zážitky:

Seskoky z letounu L-60 Brigadýr

Tímhle povidáním trochu odpovídám našemu kolegovi, Davidu Beerovi, který měl při seskoku z letounu L-60 Brigadýr problém při jeho opuštění. Seskoky z tohoto letounu jsou jedny z nejnáročnějších pro parašutistu, protože se jedná o malý letoun pro 3 parašutisty a pilota, který sedí na levé straně, dva parašutisté sedají v kleče dozadu z toho instruktor, pokud je potřebný při seskoku, jde první do letounu a sedí jako trojka za pilotem a první parašutista si sedá vedle pilota zády proti směru letu. Dveře letounu jsou vysazené, pro případné kotvení karabiny výtažného lana je na podlaze úchyt. Sedí se prakticky na podlaze, letoun je hornoplošník.
Něco z mých zkušeností. V sedmdesátých létech byl para provoz z těchto letounů běžný, pokud nebyl k dispozici letoun AN-2. V jihočeské oblasti, kde jsem působil, byly 4 letiště - oblastní Hosín (České Budějovice), Strakonice, Strunkovice a Jindřichův Hradec, kde jsem působil. Běžně jsme měli na víkend přidělený v rámci kraje Brigadýra a tak to začalo. Nasedáme do něho, v té době ještě klasické zádové padáky a záložní padák na prsou, starujeme,rozjezd po ploše a v okamžiku před odlepením letounu od země se mu uvolní kryt motoru, který začne plápolat jak krovka. Pilot to ještě stihl potlačit na zem na konci letiště, obracíme se, rolujeme k hangáru, kde mechanik zajistí kryt a po kontrole pilotem rolujeme na start, rozjíždíme se nabíráme rychlost a v tom okamžiku parašutista, který seděl vedle pilota a v průběhu kontroly krytu musel vystoupit, aby pilot provedl kontrolu, tak se nějak pohnul a podařilo se mu „odpálit“ zádový padák, který mu vypadl z obalu. A průšvih byl na světě. Ještě jsme se neodlepili od země, pilot to znovu na konci letiště potlačil k zemi, otáčka, narolování na stojánku, vypnutí motoru, vysednutí, milého parašutistu jsme položili na břicho, naskládali mu padák (OVP-68) do obalu, zajistili a připravili ho pro seskok. Ovšem až na malý detail, chyběl pilot. Na jeho nervy to bylo „silné kafe“, tak si na jedno došel a odmítl s námi letět. Zklidnil se až po obědě, kdy se rozjel para provoz.
Po krátké době došlo k dalšímu maléru, každý paraklub měl brannou povinost v rámci Svazarmu kam patřil, cvičit brance vysádkáře a provést s nimi 3 základní seskoky. Takže jsme cvičili souběžně brance a mladé parašutisty, bylo přezkoušení a přišel den D, kdy se šlo na cvičné seskoky na padácích svazarmu OVP-65. K dispozici byl jen letoun Brigadýr, všechny mladé a brance jsme k němu vzali, kde se provedl suchý nácvik nasedání a opuštění letounu, každý si to zkusil a šlo se nahoru. Byl jsem instruktor para, vyfasoval jsem dva brance, nasedli jsme, start, pomalu stoupáme do výšky 600 metrů, nálet, prvního brance jsem vyhodil ven, vše proběhlo hladce bez problému, ten co seděl vedle mne vzadu se přesunul na přední místo, kontroluji jeho ukotvení výtažného lana, jdeme do náletu, davám mu signal, aby se připravil, mimochodem jeho jméno si budu pamatovat do smrti, branec B. si levou nohou stoupl na stupačku, ale rukama se chytil podpěry křídla a v okamžiku, kdy měl opustit letoun, se věřte nebo ne, tak se pevně a křečovitě držel podpěry křídla, nohou opustil stupačku a plápolal pod křídlem, letoun šel okamžitě na pravý náklon, pilot řval na mne, ať ho vyhodím a nebo sním něco udělám, protože letoun byl těžko ovladatelný. Rychle jsem přelezl nohama ven a kopal ho nohou přes prsty, letoun točil pravou, byli jsme na pokraji letiště, dál byly lesy, branec B. řval strachy, já kopal, pilot nadával, až se mi ho podařilo, tedy brance nakopnout levou nohou přes prsty tak, že se pustil a odpadl od letounu, padák se mu otevřel, vypochodoval jsem ven za ním, padák jsem měl na ruční otvírání, (tehdy nějaký PTCH -7 M). Branec B. visel v postroji jako pytel brambor, řval jsem na něho, aby to obrátil proti větru na přistání, po ploše pod námi přijela letištní sanitka s řídícím seskoků, ten na něho křičel ze zdola, přistáli jsme naštěstí na konci letiště pár metrů od stromů. Milý branec B. o ničem nevěděl, že by visel vlastní silou pod letounem a tím taky skončil s výsadkáři. A pilot? Bylo po provozu, ten přistál, odstavil Brigadýra, dal si pivko a už nechtěl s námi mít něco společného a tím odmítl další létání.
Ale nemyslete si, byli i zkušení a měli problém. Do jihočeské oblasti v té době byl přidělen nový polský letoun PLZ-104 Wilga, koncepce jako Brigadýr, hornoplošník, kabina pro 4 osoby, u kterého bylo nařízeno, že při para provozu může mít v nádrži pouze 60 litrů paliva, takže se po každém druhém startu tankoval benzín !? Další vychytávkou tohoto letounu bylo, že při vysazených dveřích pro para se mezi podlahu a strop v prostoru vysazených dveří dávala vzpěra, která se vyšroubovala, aby rozepřela podlahu a křídlo letounu!? Tak se stalo, že při opouštění letounu jedna zkušená sportovní parašutiska se přidržela této vzpěry a vyskočila i sní. Byla tak duchapřítomná, že ji nepustila, okamžitě otevřela padák a přistála i se vzpěrou od letadla, kterou před přistáním odhodila na zem, abych to upřesnil. A bylo po létání a seskocích. Takže takové seskoky z těchto letounů nebyla žádná sranda a jak to dokazuje příhoda kol. Davida Beera, stále přicházejí nové průšvihy.

Jaroslav Foršt

Jak jsem skočil z Brigadýra

Dne 18.7.2013 jsem se podruhé narodil. Jel jsem na letiště Tuřany, že poletíme letadlem L-60 brigadýr na letiště Medlánky a tam budem skákat. Když jsem byly nad Medlánkama ve výšce přesně 1 km, tak vyskočil z letadla první paragán Olda Sbíral, já šel jako druhý. Jak jsem vylízal z letadla a bylo tam málo místa, tak jsem zavadil zadní stranou padáku, kde je zastrčený malý výtažný padáček o dvěře letadla a výtažný padáček vyletěl ven. Při rychlosti 140 km/h je všem jasny co následovalo. Výtažný padáček se nafoukl a nafoukl také hlavní padák. V ten okamžik jsem už byl ve dveřích letounu a jen jsem slyšel od kolegy co byl ještě v letadle at rychle vyskočím. V tom jsem ucítil velkou sílu padáku jak mě vyrval z letadla i když jsem se držel pevně oběma rukama ve dveřích a jediný co jsem stihl udělat bylo, že jsem zařval piča co mi ještě řekl kolega co mě slyšel z letadla. V ten okamžik jsem opustil letadlo. Lemovka mě popálila na krku, jak mě to rvalo podél trupu letadla do zezadu a zůstala i s výtažným padáčkem a kontejnerem padáku zaseklá v zadní směrovce letadle. Od padáku se to urvalo a já padal vesele dolů v zamotaném padáku, který jsem naštěstí rozkopal a jelikož už jsem viděl nad sebou rozlitý padák, tak jsem jen stihl zkontrolovat jestli je v pořádku a přístál. Po přístání jsem zjistil, že mám podřenou helmu, která mi ochránila hlavu a odnesl to jen popálený krk, a že se mi z helmy urvala kamera, která vše natáčela. Tu jsem bohužel ztratil a půjdu ji zkusit najít během víkendu najít.

Provoz byl zastaven, protože bylo poškozeno letadlo. Zadní směrovka je trochu promáčklá a byla tam malá prasklina, takže uvidíme jak to dopadne až tam dojede technik, protože s letadlem se nesmí letět a muselo tam zůstat. Padák je naštěstí v pořádku a nemá ani nikde díru na vrchlíku. Urvalo se to ve spoji a praskly naštěstí jen švy nitě, takže se to tam našije a odnesl to jen výtažný padáček, který zůstal celou dobu zasekly v zadní směrovce a vlál za letadlem. Jsem ještě opojen adrenalinem a pomalu mi vše dochází. Bylo to něco nepředstavitelného a jsem z toho hotovej. Jediný štěstí bylo, že skáču na křídle a to nemá tendenci se zamotat tak jako kulatý padák, jinak jsem zůstal viset za letadlem a šly jsme dolů i s letadlem všichni.

David Beer

4.RHPz a vysílač „Vltava“ v srpnu před 43 lety

Přišel přelom roků 67-68 a 4. RHPz (Rota hloubkového průzkumu) 4.průzkumného praporu v Jindřichově Hradci se příchodem nováčků z kurzů dostala do fáze stmelení. V té době byl náčelníkem výsadkové služby praporu a tím i přímý nadřízený roty HPz kpt. Josef Bodnarik, který přišel z Holešova. Jožo, jak jsme mu za jeho zády říkali, byl přísný jak metr, ale spravedlivý a i přes svoji slovenskou národnost a prudkou krev, byl dobrý náčelník, který se vždy postavil za lidi z roty. Rotě velel npor.Ludvík Vrána, který přišel na přelomu roků 65 – 66 z Prostějova od 22.výs. brigády a s ním přišli jeho vrstevníci npor. Arpád Katona k 9.RHPz do Písku (9. průzk.prapor) a npor. Josef Vyčítal k 15.RHPz do Vimperka (15.průzk.prapor), kde NVS u těchto rot byli kpt. Hrdlička a mjr.Machek, staří kozáci a harcovníci. Tím vzpomínám pouze na dobu působení těchto osob, kteří se zasloužili o předávání zkušeností a výcvik hloubkařů a právem jim patří dík za jejich vynaložené úsilí a um, který dávali lidem v denním životě. Průzkumníci - hloubkaři, byli cvičeni v rozpoznávání techniky, zbraní a letectva tehdejších jednotek NATO včetně jejich organizační struktury, střelbě z ručních zbraní, sebeobrany, přežití ve stížených podmínkách, topo přípravy, tělesné - hlavně přesuny na velké vzdálenosti a další odborné přípravy, které dokonale připravili průzkumníka pro činnost v týlu nepřítele, kam mohl být vysazován pomocí padáku, vrtulníkem, na vozidle, nebo pěšky překročením fronty. To vše kladlo vysoké nároky na morální, fyzickou a psychickou připravenost všech hloubkových průzkumníků. Přišel rok 68 a sním politické uvolnění a na tu dobu něco nezvyklého, socialismus s lidskou tváří, zrušení cenzury a svoboda slova. Pro všechny to bylo něco tak nového, že se s tím mnoho lidi nemohlo smířit a nebo vyrovnat. V tomto čase odešel od praporu a tím i od roty NVS kpt. Josef Bodnarik, který díky své slovenské národnosti žádal o místo na Slovensku, což se mu podařilo a tak se odstěhoval i s rodinou do Prešova k pzpr. Na jeho místo náč.výsad.služby byl jmenován kpt.Josef Turek, tehdy velitel PzR (pozemní průzkumné roty) 4.průzk. praporu. V té době byla uvolněná morálka, velitelé nevěděli jak se mají chovat k podřízeným, byla prosazována určitá svoboda projevu a slova a to mělo vliv na výcvik a morálku. Přišel konec července 68 a celá situace byla nepřehledná a v průběhu prvních dnů srpna byl vyvíjen tlak zvenčí kasáren, abychom byli rozpuštěni a odešli domů. Musím k tomu ještě dodat, že kasárna 4. průzkumného praporu byla přímo v centru města Jindřichův Hradec, samostatná a obehnaná vysokou zdí. Byla postavena někdy v roce 1850 a autopark jsme měli u tehdejšího 7.tankového pluku na druhé straně města. V naších kasárnách, protože se od jara necvičilo, pouze se budovalo, byly postavené zděné garáže a opraveno nádvoří, které bylo vybetonováno a položen asfalt. V kritické době 21. srpna 68 jsme byli v nočních hodinách zmobilizování a byli nám vydány zbraně a střelivo a prapor byl v plné bojové pohotovosti. Okupační jednotky, které druhý den vkročily do města J.Hradec a byli dislokovány na vojenském cvičišti, neměly potuchy, že je ve městě ještě nějaký průzkumný útvar, protože všechny příjezdové cesty městem k naším kasárnám lidé z města uzavřeli dopravními značkami zákaz vjezdu a dřevěnými zátarasy, jako když je ulice uzavřena pro opravu. Asi 22.srpna večer, když sověti obsadili České Budějovice a obsadili českobudějovický vysílač rádio Vltava, přišli naši politruci s požadavkem, abychom urychleně převezli rádio vůz PV3S R-118 naši roty z autoparku na nádvoří naších kasáren, což jsme ve večerních hodinách a pod nosem okupantů provedli, RDST převezli a ještě v noci bylo zahájeno vysílání jako vysílač „Vltava“. Určitě to byla rána pro Rusy a spojenecká vojska, protože jak jsme se časem dozvěděli, měli připraven kolaborantní vysílač na území NDR, který měl vysílat pod znělkou českobudějovické Vltavy a najednou jsme začali vysílat z Jindřichova Hradce. U roty byl absolvent, velitel skupiny HPz Honza Bada, který uměl dobře rusky a tak seděl u mikrofonu a vysílal v ruštině, aby šli Rusové domu a další zprávy, které byly najednou a nevím ani kým nošeny zvenku kasáren. RDST R- 118 vysílala na VKV, výkon vysílače byl asi 1 KW a mimo mluveného slova se hrály pouze české písně a většinou klasika. Rusové nasadily zaměřovací vozy, které měli snahu zaměřit vysílání. Jenomže naší hloubkoví průzkumníci s radiostanicemi byli rozmístěni po střechách okolních domů a jak se objevil ruský zaměřovací vůz, který byl věrnou kopií zaměřovacích vozů německého abweru s kulatou anténou na střeše, dali echo a byl vyhlášen radiový klid. Tak se celá situace udržela až do 25. srpna, což bylo pro sověty asi silné kafe, protože už nasadili i vrtulník a teprve zjistili, že jsou tu ještě nějaká kasárna a tam stála rozvinutá radiová souprava ve skříňové PV3S-ce. A bylo zle. V té době byla celá RHPz v dozorčí a strážní službě a tak si představme, vojáky v maskáčích vz.60 typu „mlok“, červené barety, každý škorpiona (SA- 61), k němu plné sumky a útočný nůž VO-7. V té době jsem byl staršinou roty a šel jsem na obchůzku po službách a strážích a zrovna přijdu na vchod, kde byli dva dozorčí před bránou a já s nimi, když se vyřítilo z po za rohu sovětské OT BRDM obsazené Rusy ve vatuškách, nahoře těžký kulomet a za ním šikmooký Mongol. Pro ně to bylo překvapení, řidič toho OT tak šlápl na brzdy, že se OT postavilo na „čumák“ a Rusové se sunuli dopředu jak sardinky. Až na toho Mongola za kulometem, jenž se ho držel mířil na nás. Pro ně jsme museli být alespoň mimozemšťané a nebo přinejmenším zápaďáci, jak byli z nás vyvaleni. Takové vojáky v životě asi neviděli. Prostě šok jak pro ně, tak pro nás. Trvalo to asi hodinu, než se jejich velitel odvážil přijít požadavkem o rozhovor s velitelem a žádal o okamžité zastavení vysílání RDST R-118 na kterou hleděl. Po dlouhém vyjednávání bylo rozhodnuto,že vysílání z RDST bude ukončeno a sověti odjeli, aniž měli odvahu dále hlídkovat v okolí kasáren. Pochopitelně bylo v praporu pozdvižení, že zde byli Rusové. V těch dnech byl vyvíjen velmi silný tlak na všechny, abychom byli rozpuštěni. Hloubková výsadková rota se jednoznačně rozhodla, že pokud budeme demobilizováni, odejdeme jako do zálohy, ale ve skutečnosti jsme byli dohodnuti na místě srazu v prostoru osady Buk, což je asi 5 km za jindřichohradeckým letištěm, kde byl náš poplachový prostor soustředění a tam se měla rota sejít s cílem pokračovat v „boji“ proti okupantům. Pro tento účel jsme se rozhodli vyvézt veškeré NZ a ostré zásoby roty včetně ostré munice do tohoto prostou, kde byly vykopány ukryty v lese a první várka materiálu tam byla vyvezena. Ostrou munici, granáty, náboje do RPG-7 a další jsme měli trvale naložené v OT-65 v autoparku a tak jsem odpochodoval s řidiči do parku, kde jsme nasedli do OT a vyrazili směr Buk. Protože byly bedny až po vrch bojového prostoru a bylo tam místo pouze pro řidiče, seděl jsem na poklopu prvního OT a vyjeli jsme ven na silnici, která křižovala ulici Vídeňskou, jež vedla na hraniční přechod Nová Bystřice a šla podél cvičiště, kde byl již rozmístěn ruský pluk a pokud se nemýlím i část polské, mechanizované divize „Bizon“. Na této křižovatce jsme se střetli s ruským OT plným vojáků a pro ně jsme byli zase takové překvapení, až se řidič ruského OT tak lekl, že zapomněl zatočit a zřítil se rovně do příkopu vojáci padali jak hrušky do bahna, ovšem pro nás to bylo rovněž překvapující, ale stačili jsme ujet i s pěti plně naloženými OT-65 do určeného prostoru, kde jsme skutečně uložili výzbroj, munici a stravní dávky, zamaskovali to a hloubkaři sem chodili střežit, ale duši jsme měli až v kalhotách, když jsme začali domýšlet co by se stalo, kdyby ti Rusové do nás skutečně narazili. Byli to pro nás okamžiky nervů a vypětí. Celá situace trvala asi 10 dnů, kdy byla celá akce odvolaná a museli jsme vše vrátit do vojenských objektů. Na celé události si cením ty odhodlané jednoty všech příslušníků výsadkové roty a naších velitelů, kdy jsme stáli svorně za svým názorem jako jeden muž. Budoucnost ovšem ukázala, že tomu tak nebylo stále. Přišla doba „temna“ doba tzv. konsolidační, vyšetřování a vyrovnávání účtů za činy z této doby, byl propuštěn NVS kpt. Josef Turek, NŠ 4.pzpr mjr. Jiří Rešl, museli odejít politruci mjr. Rudolf a kpt. Vodička, kteří byli velmi nakloněni té době a událostem a byli realizátory vysílání naší „Vltavy“ a začali i politické čistky mezi velitelským sborem. Byl jsem mladý voják v další službě a tak jsem byl starými mazáky z povolání přehlížen a to mi tak trochu asi zachránilo další setrvání v armádě. Je zajímavé, že za celou situaci, která se odehrála v průběhu srpnových události roku 68, byli „vzati k zodpovědnosti“ pouze někteří funkcionáři, jako kol.Turek, ale zástupce velitele útvaru pro spojení a radiový průzkum, který svými funkčními povinnostmi byl přímo zodpovědný za radiový provoz útvaru, místo toho, převlékl kabát na rudo a nejen že zůstal, dokonce byl postupně vyzdvižen do vyšší funkce. To vše dokumentovalo tehdejší dobu. V roce 1969 jsme v období srpnových událostí dávali půlku početního stavu roty na výpomoc bezpečnosti do města Třebíč, kde nebyla vojenská posádka a druhá půlka roty byla převelena do Prahy, kde se vytvořil z těchto jednotek strážní pluk, který střežil významné objekty - budovu MO, GŠ a pod. Zajímavé na té době bylo to, že všichni vojáci tohoto útvaru dostali poprvé černé barety (nyní je nosí vojenská policie) v kterých chodili do služeb. Když jsem byl v té době za vojáky v Třebíči, nemohli si vynachválit péči, kterou tam měli a tu skutečnost, že v té době byla Třebíč městem obuvi a bez vojenské posádky a tím i mnoha svobodných děvčat, což se naším klukům sakra líbilo. Tak byla po srpnových událostech 68 zneužita armáda proti vlastnímu lidu, ale jako vojáci jsme nesměli rozkaz odmítnout a musel být splněn.
Co říct závěrem. Byla to doba pohnutá, plná emoci a celá situace třídila lidský charakter a přístup k věci. Hloubkaři, kteří byli cvičeni pro úkol v týlu nepřítele a kteří byli vždy odkázaní jeden na druhého dokázali, že byli v té době velmi dobře připraveni pro účel svého využití, bez ohledu zda se jednalo o nepřítele ze západu, nebo z východu. Tím chci vyjádřit, že se o tomto činu velmi málo hovořilo a nejen kolegové z tehdejšího 7. výsadkového pluku v Holešově použili radiovůz a vysílali proti naším „osvoboditelům“, ale jak jsem popsal bylo to i u 4.výsadkové roty hloubkového průzkumu 4.průzkumného praporu v Jindřichově Hradci. Všem jim patří dík a pocta tehdejší doby.

Jaroslav Foršt

Skokan Lojza:

Je asi tak rok 1974, zase jsme na soustředění rot hloubkového průzkumu na letišti v Chrudimi, kde probíhal intenzivní výcvik v pozemní přípravě a balení padáků na upoutaný vak k prvním seskokům, které se prováděly z letounu AN-2. Celý život se odehrává v prostoru letiště, ubytování pod stany, vybudovaná polní latrína a umývárky, ale kuchyň a jídelnu máme královskou, vypůjčenou od místního aeroklubu, který byl provozovatelem letištní budovy, kde byla plně vybavena kuchyně a té nyní „kraloval“ praporčík Alois Kopečný, zv. Lojza, jenž byl výkonným praporčíkem ŠDZ u 3. průzkumného praporu a věkově byl v té době tak kolem padesátky, pro nás stařec a jeho koníčkem bylo vaření, takže tam byl šéfem kuchyně a vařil s partou kuchařů skutečně výborně. Jak se tak Lojza pohyboval kolem kuchyně a po letištním baráku, potkával místní sportovní paragány a hlavně sportovní parašutistky, které se mu líbily. Lojza samozřejmě chodil v baretu, naparoval se jako starý kocour a machroval před nimi. Nebyl na výsadkové funkci, nikdy neskákal a tradovalo se o něm, že občas prudil žáky ŠDZ, kteří se mu pomstili tím, že mu jeho autičko, jednalo se o Fiata 600 vynesli do prvního patra a dali mu ho napříč přede dveře jeho kanceláře a všichni „zmizeli“. Co to udělalo s Lojzou asi není potřeba říkat, když otevřel dveře a narazil do svého auta, které stálo napříč jeho dveří. To tak na okraj o něm, ale v Chrudimi se choval jako starý mazák mezi výsadkáři, takže když potkával obzvlášť jednu z parašutistek, mluvil jak dělá para výcvik a podobně se vytahoval, až s toho všeho padlo, že když vyskočí z letadla, tak dostane pusu. Ovšem to netušil, že narazil na mistryni sportu v para z nějakou tou tisícovkou seskoků. Lojza přiletěl za námi jak mladík, že musí skočit z letadla a musíme mu v tom pomoci. Tak se to tehdy dohodlo s místním paraklubem, Lojza se stal během chvilky jeho členem, včetně pojištění a zahájili jsme sním výcvik. Byly červencové dny, vedro, přes den se nedalo po letišti vůbec pohybovat, ovšem Lojza nastoupil v maskáčích a přilbě na pozemní přípravu, šel na můstky, kde jsme mu vysvětlili jak a co, ale měl měkká kolena, která se mu podlamovala, prošel padákovými houpačkami a pak šel na trenažér, ale to si odskočil pro další vrstvy oblečení pod maskáče, protože to znal z výcviku, jak to trhá, tak to chtěl utlumit ještě teplákovou soupravou. Než vylezl na trenažér, tak byl mokrý jak hastroš, tam ho oblékli do postroje, řekli poučili ho jak vyskočit, Lojza si stoupl do „dveří“ něco si mumlal pro sebe, ale nevyskočil, tak ho vystrčili ven, vypadl jak pytel brambor a zrovna tak přistál. Ale všechna ta naše příkoří sice protrpěl, ale vydržel. Před jeho očima jsme mu zabalili padák OVP-68 včetně záložního padáku, aby měl jistotu a tak precizně a poctivě zabalené padáky dlouho nebyly. Přišel navečer dne „D“ počasí jak vystřižené, absolutně bezvětří, tráva na ploše stála v pozoru a Lojza šel na to. Domluvené se sportovkyní (byla známá, ale jméno neuvedu),že až bude Andula pomalu rolovat na start, doběhne s padáky do mašiny, kde bude Lojza připravený pro seskok. A tak se i stalo. Lojzu jsme oblékli do padáků, poučili co má dělat, Andula šla k vůli němu na jeden zálet počasí do výšky 600 metrů, Lojza tedy nasedl, přiběhla sportovkyně s padáky v náruči, strojila se v mašině a šlo se nahoru. Dveře otevřené, Lojza seděl až u pilotní kabiny, mlčel a vyplašeně se díval ke dveřím. Ukotvil jsem ho, šel na upoutaný vak, pomalu jsme stoupali do výšky a středu letiště, přitom jsem Lojzu pomalu sunul ke dveřím, nebránil se a asi ani nevnímal okolí, ani to, že je parašutistka oblečená ve sportovních padácích, stojí vedle mne a kouká ven ze dveří. Šli jsme do náletu, ukazuji Lojzovi, aby se připravil, tak se připravil, že si sedl-klekl na podlahu u dveří, jak se mu podlomila kolena, neměl sílu se postavit na nohy, byla zelená, Lojza taky, tak jsem ho chytil za spodek hlavního padáku a vyhodil ho ven zase jak ten pytel brambor a když jeho neovladatelné tělo s výkřikem propadlo dolu k zemi, sportovkyně vyskočila za ním na ruku a otvírala na jeho úrovni. Padák se mu v pořádku otevřel, piloti to nabrali okamžitě čumákem dolů, nechtěli přijít o ten zážitek na zemi, takže jsme během pár minut už rolovali po ploše na stojánku, vypnuli motor a honem ven. Lojza visel v postroji a pomalu se snášel k zemi uprostřed plochy, sportovní PTCH kroužil kolem něho, šli na přistání mezi kupky sena na pokraji letiště, Lojza přistál, ona u něho, a nic. Nevstával. Honem sanitku a gazika a jelo se za ním. Lojza ležel, seděl na zemi, obsah žaludku vyhozený na záložním padáku a pod ním na maskáčích, sportovkyně postávala kousek od něho, štítila se ho dotknout. Ptáme se Lojzy jestli ho něco bolí, prý nic, ale dožadoval se slíbené pusy, což byla rána. Tak jsme ho naložili do sanity Tatry 805, tak jak byl i s padáky a ustrojeného jsme ho odvezli k hangáru, kde byl hydrant s hadicí, milého Lojzu jsme postavili a jak byl oblečený, ostříkali jsme z něho všechen ten jeho odpad a tím i vyprali padáky. I tuto koupel Lojza vydržel, ale stále se dožadoval pusy o kterou se „vsadil“. Nakonec ji dostal. Lojza zmizel na ubikaci a večer pořádal jako šéf kuchyně druhou večeři pro nás aktéry jeho životního skoku. Osobně nás obsluhoval s červeným baretem na hlavě a asi šel v něm tehdy i spát. Druhý den na nástupu byl dekorován pamětní paraplackou, školáci mu dali hobla a od té chvíle Lojza i v těch největších vedrech jezdil pro proviant do města v blůze, aby se mohl chlubit přišpendlenou paraplackou a hlavně s červeným baretem na hlavě. Do konce soustředění s ním nebylo k vydržení, jak neustále vykládal o svém životním zážitku. Lojzo promiň, ale musel jsem to napsat, pokud bys to četl. Když tak o tom po létech uvažuji, měli jsme přeci jenom větší prostor, co jsme si mohli dovolit a hlavně jsme měli volnější ruku v těchto naších „lumpárnách“ při kterých stálo u nás víc štěstí jak rozumu, že se nic špatného nestalo, ale o tom byl ten náš výsadkářský život.
Jaroslav Foršt



Střídání čtrnáctek:

Bylo červencové ráno někdy v polovině sedmdesátých let, kdy probíhalo soustředění rot hloubkového průzkumu (3+ŠDZ,4,9,15 rota) na letišti v Chrudimi, nakládáme padáky, výstroj, výzbroj a odjížděli jsme na letiště Pardubice k ranním seskokům z IL-14T. Na stojánce pobíhání, strojení, poslední kontroly náčelníky výsadkových služeb, poučení výsadek a už se nasedá do letounu IL-14T. Jdu vysazovat, začíná být vedro, v trupu letounu obzvlášť, je to vidět na výsadkářích, nervozita, horko k tomu, pot teče po tvářích, napětí se stupňuje než osádka letounu provede motorovku a jdeme na start. Od startu jsou dvéře pro seskoky otevřeny a zajištěny dovnitř kabiny. Na chrudimskou doskokovou plochu se jde s chodu, výška 600 m, nálet přes město, nad chrudimským náměstím mám první výsadku ve dveřích, svítí žlutá, do 10 vteřin jsme nad letištěm, zelená, výsadek 5-6 výsadkářů opouští letoun, vtahuji výtažná lana dovnitř, jdeme na okruh, znovu nálet a to vše se opakuje 5x. Při poslední „rundě“ se uvolnily dveře, zavazejí mi, nemám čas je jistit, držím je nohou, poslední výsadkář opouští letoun, snažím se dveře otevřít do boku trupu, nejde to a jak za ně cuknu, oni se vzpříčí a bokem se vysunuly částečně ven, kde je proud vzduchu doslova rve do vchodu, kde se zaklínily tak, až se prohnuly a zůstaly trčet prohnuté napříč. Prostě průšvih, ale nezaviněný. Jdu za palubním technikem, ukazuji mu na konec trupu, ten jen nevěřícně kroutí hlavou. Po přistání se snažíme dveře vytrhnout z „futer“,ale ani se nehnou, jak jsou zaklíněné do vchodu. Nikdo jsme s nimi ani nehnul i při spojení všech sil celé osádky. A je po lítání a seskocích. Letoun byl odstaven, osádka volá do Mošnova k „hanáckému letectvu“, má přiletět náhradní letoun z techniky, kteří se pokusí dveře vymontovat a opravit je. Celý problém vznikl tím, že bylo zvykem otevřené dveře ještě zevnitř zajistit pytlíky s pískem, které byly v zádi letounu na vyvážení trupu, ovšem palubní technik na to zapomněl a tak došlo k jejich uvolnění. Během dne přiletěl druhý letoun IL – 14 T, osádka ho přebírá, vše se opakuje, příprava na stojánce, strojení do padáku, kontroly, poučení a nasedání na palubu druhé čtrnáctky, start a jde se na chrudimské letiště. Vše probíhá hladce, asi čtvrtý start a jde další výsadka, postupně je vysazena, vtahuji dovnitř poslední výtažná lana, jdu dopředu, sedám na levou lavici zády k pilotní kabině, koukám okénkem ven na levý motor a tam plápolá asi tak dvoumetrový úzký popruh, který trčí z otevřených žaluzií motorové gondoly. Neskutečné. Jdu za palubním technikem ukazuji mu, aby se podíval na levý motor, technik ztvrdnul, kroutil hlavou a ukazoval mi, abych byl s ticha. Přistáváme, rolujeme na stojánku, vypínají se motory a čeká se až trochu vychladnou, technik bere žebřík a nožem uřízl popruh s tím, že je to pouze izolace a nic to není. Jdeme na další let, točíme se nad Chrudimí, pětičlenné výsadky jdou ven, poslední opustí letoun, vtáhnu lana, jdu dopředu, zase si sedám na lavici a při pohledu na levý motor jsem jen zíral. Z prostoru již zmiňovaných žaluzijí se po motorové gondole linul proud oleje a proud vzduchu ho rozstřikával po celém krytu motoru. Další průšvih a historie se opakovala, šel jsem pro technika, ten když to vidě, tak se chytil za hlavu, vletěl zpátky do pilotní kabiny, okamžitě se šlo „z plynu“ a pomalým klouzavým letem se přistávalo přímo na dráhu pardubického letiště. A byl tu další problém. Letoun odstavený, poslední výsadkáři se zase již podruhé během dne nedostali do letounu k seskoku, jede se domů, osádka znovu volá do Mošnova, ráno má přiletět další, již třetí letoun. Ten s těmi zkříženými dveřmi po opravě odletěl do Mošnova na technickou prohlídku draku, druhý stál na stojánce, olej byl z hydrauliky nastavování vrtule, muselo se to opravit na místě, nebyl schopný dalšího letu. Večer se balí padáky, připravuje se vše na ráno, kdy brzy odjíždíme na pardubické letiště, přilétá další, již třetí čtrnáctka během dvou dnů a spolu sní „tlupa“ leteckých mechaniků na opravu vrtule. Probíhá rutinní organizace před seskoky, nasedání do letounu, výsadky na plochu chrudimského letiště a ti výsadkáři, kteří stihli seskok před poškozením letounů, skáči se zásobníkem GK-30. Někteří z nich při nasedání do letounu mne doslova žádají, aby jim při výskoku z letounu pomohl, protože nebyli schopni udělat pořádný krok, hlavně ti menších postav. Přichází posledních 25 výsadkářů (v těch horkých dnech se jich do čtrnáctý víc brát nesmělo, motory neměly výkon), zase zazněl požadavek na pomoc při výskoku a tak když šli do dveří trochu jsem je postrčil ven. Až na jednoho malého klučinu, ten nebyl schopen kroku pro upoutaný zásobník GK-30, který mu visel až po paty a měl v něm nejméně pět cihel, nebo truhlík od nábojů s pískem, jak bylo zvykem, ukazoval mi, abych ho vyhodil, tak jsem ho vyhodil ven, zmizel ze dveří, ozvala se slabá, tupá rána v trupu letounu, ale vše bylo v pořádku, přistáli jsme na letiště na stojánku, vysedli jsme s letounu a palubní technik po zkušenostech s předešlými letouny obešel letoun a už křičel: „do pr…e“. Asi tak dva metry od dveří letounu a na jejich úrovni byla v trupu promáčklina velká jako lavor. Od čeho asi? Pak mi to došlo. Toho klučinu s GK-30, kterého jsem vyhodil ven, podle všeho ho to nadmetlo nahoru a zásobníkem praštil do trupu, kde ho promáčkl, ale podle té výšky musel ne podletět, ale nadletět nad zadním křídlem, což bylo neskutečné, ale jinak k tomu nemohlo dojít. Samozřejmě jsem mlčel, neměl jsem to potvrzené, po návratu jsem toho klučinu vyhledal a ptal se ho jak proběhl jeho seskok a on mi ještě děkoval, že jsem mu pomohl ven z letadla, ovšem s tím, že narazil a skutečně letěl nějak horem, ale padák se mu normálně otevřel. Neskutečná příhoda, která odporovala všem fyzikálním zákonům, ale stala se. Tak jsme během dvou dnů vystřídali tři letouny IL-14T, které měli již svůj zenit za sebou, ovšem díky jejich spolehlivosti a jinak bezporuchovému provozu nám sloužili ještě mnoho dalších let. Na celou historii si vždy vzpomenu, když jedu kolem vyškovského letiště, kde je letecké muzeum a vidím trčet kormidla čtrnáctek, které tam jsou umístěny a mám v hlavě nějak zafixováno, že čtrnáctka s imatrikulačním číslem 3135 je ta, co má lavor v trupu za dveřmi. Někdy se tam musím podívat. Tak se prožívalo letové zákulisí, které bylo pro každého výsadkáře neznámé, prostě jen nasedl, vyskočil a tím to skončilo. Ale skutečně se vše odehrálo tak, jak jsem to popsal.
Jaroslav Foršt



Chlap za Andulou:

Probíhalo letní soustředění rot hloubkového průzkumu někdy v polovině 70tých let na letišti v Chrudimi, kde jsme byli ubytovaní pod stany se vším vybavením. Probíhala výsadková příprava a přípravy na první seskoky z AN-2 na upoutaný vak. Pochopitelně instruktoři a mistři, kteří mohli provádět víc seskoků v jednom dni, měli přiděleny víc padáků a tím i po prvních seskocích se tyto padáky balily na průběžné otvírání a se s požděním otvírání zádržky. U 9. roty HPz byl v té době instruktor výsadkové přípravy/ dříve balič/ voják základní služby, který sice mohl ošetřovat a hospodařit s výsadkovým materiálem, ovšem konkrétní závěrečné kontroly při „ostrém“ balení padáků mohl provádět pouze profesionální instruktor, který musel k rotě vždy v průběhu balení padáků od některé roty zaskočit. Ovšem stalo se. Milý instruktor záklaďák si pro sebe „připravil“ padák, což se později prokázalo, a šel provádět seskok podle metodické řady. Výsadkový provoz na chrudimském letišti probíhal od brzkého červencového rána, které bylo nádherné, bezvětří, spadaná rosa krásně voněla v trávě, výsadky se rychle strojily do padáků, probíhaly poslední kontroly a poučení ze strany NVS, postupně se nabíhalo do letounu AN-2, který šel do 600 metrů na dva okruhy, výsadky po 5 lidech, vše probíhalo podle zaběhnutého řádu. Až. Nastoupila další várka 10 výsadkářů, rolování na plochu, start, Andula se celá chvěje, poskakuje, pomalu se vznáší v tetelícím se teplém ovzduší, začíná pálit slunko a je horko i v kabině. Dávám povel k ukotvení, provádím kontrolu karabin a vizuálně i výstroje, vše vypadá v pořádku, jdeme do náletu, bod náletu a přípravy mám za ty „rundy“ v oku, už ani nepotřebuji světelnou signalizaci, první pětka na straně dveří vstává „zelená“ a jeden za druhým opouští palubu letounu, vtahuji dovnitř výtažná lana s vaky vrchlíků, piloti provádí prudký okruh, aby zkrátili čas vysazování s přibývajícím horkem, jdeme do náletu, druhá pětka se staví, nervozita stoupá, zelená a jdou ven. Hned po druhém výsadkáři to nějak zacloumalo s letounem, ovšem další už jsou venku, uchopím výtažná lana abych je vtáhl dovnitř, ale nejdou, mašina se chvěje, piloti znervozní, koukají do kabiny, já koukám ven a tam: visí chlap na padáku, který má natažený vak vrchlíku s vrchlíkem uvnitř, natažené nosné šňůry, plápolá to sním nahoru, dolu, do stran a za výtažné lano je pevně spojený s letounem, je při vědomí a vytřeštěně se snaží koukat dozadu na letoun. Prostě průšvih. Křičím na piloty „chlap za letounem, točte levou a nad letištěm“! Ale co s tím. Nemám šance abych ho vtáhl dovnitř, je daleko od letounu na délku vrchlíku a nosných šňůr, Andula se těžko ovládá, je to cítit na letu, piloti sedí pevně za kniplem ani nedutají, motor drží pod plynem, točí letoun v levém okruhu a čekají co s tím udělám. Vtáhl jsem rychle dovnitř volná lana s vaky vrchlíků od těch čtyř co opustili letoun s ním a kteří ho jistě i nakopali při výskoku, jeho lano se pomalu zařezává do hrany dveřního rámu letounu, asi dlouho nevydrží, hobluje se nahoru a dolu, je to průšvihové. Vylezu ven ze dveří co mi dovolí kotvicí pás a sleduji ho venku. Sláva, byl při vědomí mává na mne rukama dožaduje se pomoci, což je dobré. Ukazuji mu nůž, že ho odříznu a naznačuji mu aby dal ruce na záložní padák a otevřel ho jak ho říznu. Chvíli mu to trvá, je asi vystresovaný, ale pochopil. Vidím, že bere uvolňovač záložního padáku do ruky, neváhám ani vteřinu a řežu lano u dveří současně sním jak tahá za uvolňovač. Odpadl od letadla, to se „vzneslo“,otevřel se záložní padák a je po všem. Vše se odehrálo velmi rychle byly to vteřiny, snad nějaká minuta, ale bylo vyhráno, koukám ze dveří, piloti točí další levou a rychle klesají dolů, jemu se pomalu otvírá i vrchlík hlavního padáku, kde se pomalu nalévá vzduch dovnitř, vak vrchlíku klouže ,nabírá se vzduch a asi tak 100 metrů nad zemí má otevřený i hlavní padák. Po přistání je v mírném šoku, promočený, ale celý. Stál na doskokové ploše, nebyl schopen slova, asi mu to začalo teprve pomalu docházet co prožil. K čemu došlo. Jak sám přiznal, vzal si padák zabalený na „ostro“ pro seskok na průběžné otvírání, otevřel ho, odvázal výtažný padák se stabilizačním padákem a když odvázal spojovací lemovku, tak na uzdičku vrchlíku padáku kterou měl pravděpodobně v ruce po odvázání „gumycuku“ navázal výtažné lano, místo aby ho navázal na uzdičku vaku vrchlíku, padák znovu uzavřel, úvaz uzdy a výtažného lana nechal venku pro kontrolu jak má být, vše zaplomboval a tak měl připravený padák pro sebe na seskok, který dopadl jak dopadl. To dokázala i okamžitá prohlídka vrchlíku jeho padáku, kde bylo pevně uvázané výtažné lano za uzdu vrchlíku a mělo odříznutý konec, který jsem měl v ruce já z letounu. Otázkou zůstává, co kontrola NVS na čáře strojení a poučení? V té době byla u této roty krize v obsazení funkcí vojáků z povolání, nikdo nechtěl sloužit ve Vimperku, kde byla rota dislokovaná v sestavě 9. průzk. praporu, střídali se tam velitelé skupin, roty, náč. výsad. služeb, kteří měli málo zkušeností a tím mohlo dojít k přehlédnutí nestandardně zabaleného padáku u tohoto vojáka. Byl to zážitek jak pro vojáka, pro mne, tak piloty AN-2, který se nedá zapomenout.
Jaroslav Foršt



Naháněčka ve čtrnáctce:

Zase jsme na soustředění rot hloubkového průzkumu na letišti v Chrudimi, někdy kolem roku 1976, kde se provádí seskoky na padácích OVP-68 podle metodické řady. Prvních pět seskoků z letounu AN-2 na upoutaný vak, další šestý seskok je již na průběžku z letounu IL-14 T. Provádí se intenzivní výsadková příprava na výsadkovém cvičišti, hlavně u žáků výsadkové ŠDZ (škola důstojníků v záloze) což byli budoucí velitelé skupin hloubkového průzkumu, kteří první rok prošli výcvikem v ŠDZ a druhý rok byli umístěni k jednotkám na připravované funkce. Jdeme provádět první seskoky z letounu IL-14T, přemísťujeme se do Pardubic na vojenské letiště, kde probíhá příprava padáků, strojení, poučení a jako první výsadky jdou žáci z ŠDZ, kteří početně zaplní asi tak na 3x letoun. U 3 roty HPz a tím i školy byl výsadkový průvodce Jiří Vít, který si po naší vzájemné dohodě, „vysazoval své lidi“ a já jsem vysazoval ostatní roty (4,9,15). Bylo horké letní ráno, teplota nepříjemně stoupala, čekání na letoun se prodlužuje, první dvě výsadky byly vysazeny, nastupuje třetí výsadka, letoun IL-14T startuje, směřuje na chrudimskou doskokovou plochu, i z Pardubic jsou vidět otevřené padáky na chrudimským letištěm, vidíme jak čtrnáctka dělá ještě jeden okruh navíc, nikdo nejde ven a tak se vrací na přistání. Naroluje na stojánku, ve dveřích se objevuje Jirka Vít a je vidět, že je trochu rozhozený a hned říká: „já ho nevyhodil“. Za ním se objevuje jeden žák, který nevyskočil a když sleze dolů, tak se ho ptáme co se přihodilo, on jen krčí rameny a mlčí. Jdu vysazovat první výsadek od rot, vše probíhá podle stejného scénáře, nálet, příprava, opouštění letounu, okruh, znova seskoky a tak 5 x za sebou a jdeme na přistání. Je připravena další výsadka a Jirka Vít na mne křičí, že ten co nevyskočil je poslední v poslední výsadce a bude skákat. Dobrý. Jdeme do vzduchu, na 200 metrech velím ukotvit, všichni se kotví, provadím běžnou kontrolu padáků, výstroje, ukotvení, poslední výsadkář sedí a upřeně hledí před sebe, plácám ho po přilbě, ani se na mě nepodívá, myslí si svoje a já taky. Vysadím čtyři výsadky, připravuji pátou, ukazuji vztyk a ke dveřím, poslední z nich, ten žák jde pomalu s hlavou dolů, je žlutá, zelená, jdou ven až na toho posledního, který drží v ruce útočný nůž a šíleně sním „šermuje“ před sebou. Nastává kritická situace, nemám šance na něho chmátnout, drží mě v šachu a pomalu couvá do přední části letadla. Osádka letounu, která měla otevřené dvéře do kabiny, aby viděl navigátor jak probíhá opouštění letounu, rychle je zavírá a určitě je držela i zevnitř. Žák-výsadkář má místo očí jen bělmo, od pusy mu jde rovněž bílá pěna, je ve střehu a neustále před sebou šermuje rukou s útočákem namířeným dopředu a drží mě v šachu mezi ním a otevřenými dveřmi, takže nemůžu couvat i když jsem ukotvený. Pomalu jdu k němu, couvá až k pilotní kabině, kde naráží na zavřené dvéře, ale neustále se brání. A drží si mě od těla. Prekérní situace, když cítím, že letoun klesá a jde pomalu na přistání, což cítí i on, ale já jsem stále jen mezi ním a otevřenými dveřmi. Pomalu dává ruku s nožem dolů a sedá na lavici, bělmo v očích se mu ztrácí a začíná vnímat. Byly to určitě pro něho minuty hrůzy, pro mne kritická situace, kdy jsem nemohl nic udělat, pouze být v klidu a hrát to na čas. Po odstavení letounu a přistavení schůdek ho nechávám vystoupit jako prvního, letiště ztichlo, všichni se nevěřícně dívají na něho a na mne, kroutím hlavou a ukazuji palec dolu. Osádka letounu všemu přihlížela s okýnek pilotní kabiny, dokud neměla jistotu, že ten z dnešního pohledu „ únosce“ opustil palubu letounu a je na pevné zemi. Skončilo to tak, že byl přeřazen v rámci školy k pozemnímu průzkumu a nikdy jsme se nedozvěděli přesnou příčinu jeho selhání, protože on o tom mlčel a nechtěl hovořit. To bylo jedinkrát za ta léta vysazování, kdy jsem nedostal výsadkáře ven z letounu v průběhu seskoků.
Jaroslav Foršt



Vrata od hangáru z okna čtrnáctky:

V letních měsících sedmdesátých let probíhalo na letišti v Chrudimi pravidelné měsíční soustředění rot hloubkového průzkumu v rámci 1. a 4. Armády v provádění výsadkové přípravy a praktických seskoků padákem podle metodické řady. Tato soustředění měla dlouhodobou historii, byla organizovaná pravidelně dlouhá léta a na které se všichni těšili, nejen že vypadnou ze svých mateřských posádek, ale i na změnu ve výcviku. Pochopitelně to byla i příležitost pro „hanácké letectvo“ z mošnovského dopravního pluku, kdy si posádky dopravních letounů IL-14 T dlouhodobě plánovaly účast na tomto letovém provozu, bylo to pro ně rovněž zpestření a svým způsobem i pracovní dovolená, kdy uskutečnily výsadky z Pardubic na Chrudim a po skončení provozu měly volno. Jedním z těchto pilotů byl pravidelně i kapitán letounu kpt.František Košíček, pan pilot, který měl nepsaný rekord, když ve svých 17 létech už létal na motorovém letounu a tak učil v roce 49 izraelské piloty v ČSR létat na Aviích 199, které dál náš stát jako vojenskou pomoc Izraeli, a byl tak nejmladší instruktor motorového létání. Za své postoje v roce 68 měl „ distanc“ v povyšování jak v hodnosti,tak ve funkci, ale létat ho nechali i jako velitele osádky. Franta měl čtrnáctku tak v rukách,že když on sedl za knipl, bylo to znát na letu celé mašiny, plynule, s citem, bez propadů, prostě byly znát ty jeho tisíce nalétaných hodin. Na druhé straně, k němu dávaly do osádky méně zkušené druhé piloty na zaučenou, z čehož měl Franta „nesmírnou radost“. Měli jsme ranní provoz, výsadky na letiště v Chrudimi ze 600 metrů, po 5- 6 výsadkářích, počasí jak vystřižené, vše probíhalo bez problémů, já jsem vysazoval a vždy po vysazení poslední výsadky a po vtažení výtažných lan jsem šel dopředu k osádce na cigáro. Nastoupila poslední výsadka na letišti v Pardubicích a přitom mi Franta s úsměvem říká:“ paragáne, už jsi viděl vrata od hangáru z okna čtrnáctky“? Koukám na něj, myslím si svoje, co na to říct, v ten moment to byla pro mne kravina, Franta se šibalsky usmíval, šel dopředu a tím to skončilo. Zatím. Vysadili jsme poslední skupinu, vtáhnu dovnitř výtažná lana, jdu dopředu, čtrnáctka nádherným obloukem pomalu klesala a Franta na mě kýve, abych šel mezi piloty, klekl si na podlahu a díval se čelními okny dopředu před mašinu a křičí na mě: „tak se drž a dívej se na vrata u hangáru“. Plavně se snášíme dolů k zemi směrem od Sobětuch, které leží na konci chrudimského letiště, jdeme směrem na město, stále klesáme, zpomalujeme, letoun se začíná chvět, vybruje ve všech nýtech, Franta vzepřený nohama do pedálů, byl menší postavy, knipl-volant drží pažemi obou rukou, pomalu sekáme trávu na ploše, stále jdeme dolů, pochodující výsadky ze středu doskokové plochy si instinktivně lehají na zem, máme tak deset metrů výšky, na „tachometru necelých 200 km“ letíme přímo proti hangáru a Franta na mne řve: „vidíš ty vrata“?! Viděl jsem je přímo proti nám, Franta prudce zvedá letoun do výšky a pravé zatáčky na plný plyn, spokojeně si sedá do sedačky a obrací se na mne: „ dobrý ne“ ? Osádka mlčí, já nejsem schopen slova, nikdo nemluvíme a po chvíli Franta prohlásí pro všechny: „doufám, že budete držet huby“! Nemůžu se ani zvednout z podlahy, jak stoupáme do letové hladiny na pardubické letiště a Franta mi říká svoji obligátní větu: „to máš tvaroh v kolenou“?, kterou nás vždy škádlil, když viděl při výskocích některé výsadkáře, jak se jim podlamují ve dveřích nohy. Vyjímečně přiznávám, že z takového zážitku jsem ho tam asi taky měl.
Jaroslav Foršt



Fanyna:

Je léto 1969, rok od doby, kdy vstoupily okupační jednotky Varšavské smlouvy do Československa. Cvičíme. Skupiny hloubkového průzkumu /SHPz/ mají být vysazeny na padácích do prostoru Horažďovice. Pro bezpečnost skupin je pro každou z nich vyčleněn jeden voják z povolání, který bude „dbát na bezpečnost“, aby se skupiny nedostaly do nějakého průšvihu. „Fasuju“ jednu SHPz, která má působit v prostoru Kdyně, připravujeme materiál, padáky, dostáváme bojové nařízení, horší se počasí, není to na seskoky. Letíme vrtulníkem a ve večerních hodinách jsme vysazeni jv u Horšovského Týna. Noční přesun v dešti nás decimuje, ráno jsme u Kdyně, stoupáme na kopec Koráb, kde máme podle nařízení nalézt zříceninu a tam vybudovat základnu pro plnění průzkumných úkolu. Ovšem zde nacházíme výletní boudu s věží, zachovalou, u které starý muž řeže a štípe dříví a když nás zahlédne údivem zkoprní a my rovněž. Když vidí, v jakém jsme stavu, promočení, zmrzlí, špinaví o hladu nemluvě, zve nás dovnitř češtinou s německým přízvukem. Vysvětluji mu, že zde máme být a budeme, souhlasí a hned pod podmínkou, pokud mu budeme dělat dřiví, můžeme zůstat v lokále, stejně má zavřeno pro špatné počasí, což je pro nás výhra, ohromná kamna sálají, sušíme se, radiostanici máme na naladěnou, dáváme o sobě vědět na ŘS, že jsme přesně na místě, které bylo pro nás naplánováno. Postupně vyráží dvě průzkumné hlídky, vyhledávat naše cíle, které se jim daří zjišťovat a tak jde vše jak po drátku, čas běží jsme tu již dva dny, stále prší, značkaře se daří určovat, zatím máme stoprocentní výslednost, radiové spojení taky, máme se kde usušit, odpočívat, prostě ukázková spolupráce s místním obyvatelstvem funguje lépe, než jsme očekávali, hospodář je taky spokojený má naděláno dřeva víc než si myslel, občas nám načepuje pivo, uvařil nám guláš, no prostě paráda. Čtvrtý den dostáváme úkol přesunout se v nočních hodinách do prostoru obce Švihov, kde máme vytyčit plochu pro vrtulník, který nás nad ránem stáhne. Balíme, děkujeme za přístřeší, jdeme. Ovšem znovu v dešti. Ráno jsme u vodního hradu Švihov, líbí se nám, stojíme před ním, když z něho vyjde mladá kastelánka, zírá na nás, my na ni, říkáme,že bychom se rádi podívali dovnitř, ale nemáme na vstupné. Všechny peníze, doklady a osobní věci z naších kapes zůstaly u řídícího důstojníka. Bez rozmyšlení nás zve dovnitř, máme tak exkluzivní prohlídku hradu i s výkladem. Stále prší, opouštíme hrad, hledáme plochu na vrtulník, radiem dáváme zprávu o vytyčení plochy a její souřadnice. Čekáme na potvrzení, je změna úkolu, pro nepřízeň počasí vrtulník nepřiletí, máme se přesunout na náměstí Švihova, kam má pro nás přijede vozidlo. Jdeme, na „návsi“ je uprostřed benzinová pumpa, kde se skováváme pod přístřeškem před deštěm, pumpař nás tam nechává, bydlí opodál, jeho žena nám donesla hrnec čaje, čas běží, je podvečer, donesla nám kupu vařených horkých brambor. Vypadáme jak 7 banditů, špinaví, unavení, promočení, morálka u dna, hlídáme si zbraně a materiál, občas přijede osobák pro benzín, až najednou přijedou starší manželé, tankují a přitom nás paní lituje, vystoupí z vozu podává mi ruku a s ní padesátikorunu. Děkuji, oni odjíždí, my máme vyhráno, na tu dobu dost velké peníze, kupujeme bochnik chleba a rozhodujeme se, že jdeme do hospody, která je hned za pumpou. Jeden průzkumník zůstává hlídat příjezd vozidla a ostatní jdeme do výčepu, který je prázdný, až na tři místní dědky, kteří hrají u prostředního stolu mariáš, sedáme k dlouhému stolu za dveře, materiál házíme pod stůl a dáváme si s chutí pivo. Teplo od kamen sálá, pívo je dobré, pomalu se sušíme, střídáme se u benzinky v hlídání vozidla, čas běží, stěží máme na druhé pivo, když vtom se otvírají dveře a vchází ona. Mladá, krev a mlíko, toho je ještě víc jak zdrávo, úžasem nám padají doslova huby, němě zíráme na ni a ona na nás a jen s údivem řekne: „vojáci“ ?! V tom už křičí místní karbaníci: „Fanyno, pojď už hrát mariáš“. Reaguje na dědky a jde na karty pod podmínkou, když vyhraje, tak oni zaplatí metr piv. Dohoda platí. Sedá, bere karty, hraje, přitom nás sleduje, my ji, mlčíme, jen s úžasem tiše sledujeme vzniklou situaci. Fany vyhrává, dědci se ošívají, musí platit metr piv, které ona nechává přisunout k našemu stolu, uvolňujeme židli mezi námi, zveme ji, ona si k nám sedá a nadšeně jen řekne: „paragáni, to tu ještě nebylo“! Dáváme se do řeči a jak se později dozvídáme, ona věkem asi tak do třiceti let, je manželka pekaře a ten když jezdí na noční do pekárny, tak ona chodí na mariáš do hospody. Pivo do ni teče rychleji než do nás, dostáváme se do kuráže, až z někoho z nás vypadne myšlenka, co je příčinou tak velkého hrudníku, jestli pivo, nebo je tak pase? Fanyna povzbuzena naším zájmem a asi i pivem prohlásí: když dáte na stůl flašku šampáňa, tak je vyndám na stůl! Kde bychom na to vzali, ovšem dědci a hospodský začali okamžitě cítit příležitost a už hospodský běžel s láhví šampaňského, staví ji na náš stůl, dědci vstávají v prázdném lokále a čekají víc jak my, co se bude dál dít. A dělo se. Fanyna rozvážně rozepíná halenu, sahá na záda, rozepíná kloflíčky, rozhaluje se a vyndává to všechno na stůl. Vše vypadá jak tříhlavá saň, má je větší jak svojí načesanou černovlasou hlavu. My zíráme, dědci zírají, hospodský s otevřenou pusou němě čučí, v lokále je naprosté ticho, když v tom se otvírají dveře, v nich náš řídicí důstojník a co vidí: dlouhý stůl, kolem šest paragánů mezi nimi ohromná prsa, úžasem otvírá ústa, couvá ze dveří, zavírá je a my vybuchujeme spolu s dědky v ohromný smích, Fanyna to klidně a pomalu balí do „původního stavu“,dědci si sedají, hospodský jde za pípu, točí nám další piva, která jdou na něho za tu nádhernou scénu. Mezitím se znovu otvírají dveře, v nich náš kapitán, mlčky si sedá k našemu stolu, kouká na nás z jednoho na druhého, na Fanynu a jen nevěřícně kroutí hlavou a ani neodmítá nabízený půlitr, který do sebe hodí, aby se probral z toho šoku. Balíme se, děkujeme Fanyně za nádherný večer, dědci nechali karet, diskutují, mají o čem, loučí se s námi, přejí nám příjemnou vojnu, necháváme Fanynu u stolu i s její láhví šampaňského a která se s námi smutně loučí jakož i my, ale co, byl to nádherný konec propršeného cvičení. Dlouho se tato příhoda tradovala, vojáci odešli do civilu a já když jsem byl určován v dalších létech na další cvičení se SHPz jako rozhodčí, tak jsem byl vždy varován před Fanynou. Co myslíte, bylo to tak? Skutečně bylo, na to se nedá zapomenout.
Jaroslav Foršt

Doporučujeme: UTON Copyright by UTON.cz ©2018