Klub výsadkových veteránů Brno

Vzpomínky ze života členů:

Vážení kolegové.

Dne 15.4.2022 odešel do výsadkového nebe náš přítel, kamarád, kolega, čet.v.v. František Antl po těžké operaci v nemocnici u sv.Anny v Brně ve věku 80 let, kterých se dožil 15.12.1941. Voj. zákl.službu nastoupil k 22.průzkumnému praporu v Holešově, poddůstojnickou školu absolvoval u 72. výs. praporu v Prostějově, po jejím ukončení se vrátil k 7. výs. pluku Holešov, kde byli jeho velitelé Repaský, Janků, Požár, Hrbek. V roce 1961 odešel do zálohy jako četař-velitel SHPz. V roce 1958 absolvoval první seskoky v Otrokovicích, před VZS měl už na tu dobu víc jak 50 seskoků. Po VZS pokračoval v Brně jako profesionální para inspektor, krajský inspektor, poté státní trenér repré para družstva a od roku 1984 stání trenér letectví a parašutismu. Zúčastnil se několika mistrovství světa parašutismu a mezinárodních soutěži. Má za sebou přes 2 tisíce seskoků padákem. Jako trenér absolvoval pilotní výcvik a postupně jako para trenér splnil podmínky na pilota vysazovače a kapitána letounu AN-2, čímž byl unikátní trenér parašutistů, který si je i vysazoval. Celkem nalétal na AN-2 1500 letových hodin. Svoji činnost pilota ukončil v roce 2008. Své bohaté zkušenosti z oblasti parašutismu přenesl do života našeho brněnského klubu, kde je předává mladším kolegům. Za svoji dlouholetou aktivní činnost v našem klubu mu byl udělený Zlatý odznak výsadkových veteránů ČR, který na něho čeká u mě, pro hospitalizaci mu zatím nebyl předán. Františku, ale předám ti ho, můžeš si být jistý. Čest tvoji památce, nezapomeneme na tebe, příteli. Předseda Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno válečný veterán Jaroslav Foršt

1



Poslední rozloučení dne 16.7. v 11,45.

Jsme zde, abychom vzdali poslední poctu Čestnému předsedovi klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno, plukovníkovi ve výslužbě, Ing. Ivanu Kutínovi, který se narodil 4.února 1923 v obci Zareča, oblast Ukrajiny. Jeho rodiče se krátce na to, přestěhovali do Chocně, kde Ivan vystudoval obchodní akademii, kterou ukončil v roce 1944 a hned na to ho tehdejší německá mašinérie protektorátu Čechy a Morava odvedla na nucené práce, kopat obranné valy na pomezí Slezska a Moravy. Zde se cíleně zranil, byl propuštěn. Po skončení 2.světové války ho v září 1945 odvedla československá branná moc k vykonání voj. základní služby do posádky v Jaroměři. Zde si podal žádost k přijetí na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a na základě psychotechnických a tělesných zkoušek byl přijat do 2.ročníku. Akademii ukončil v roce 1946 a byl odvelen k 20.pěšímu pluku v Prešově, kde v roce 1947 absolvoval kurz spojovacích náčelníků a tuto funkci vykonával u tohoto pluku. Na jaře 1948 si podal jako dobrovolník přihlášku k výsadkovému vojsku, byl přijat v dubnu 1948 na funkci spojovacího důstojníka 71.výsadkového praporu v Zákupech u České Lípy. Byl jeden z posledních žijících vojáků, který zažil zakladatele výsadkového vojska Palečka, Krzáka, Černotu. V roce 1949 - 1951 absolvoval Vysokou vojenskou školu v Praze a poté byl ustanoven do funkce náčelník operačního oddělení MNO - Velitelství výsadkového vojska. Odtud byl v roce 1952 při vzniku výsadkové brigády jmenovaný do funkce náčelníka štábu výsadkové brigády v Sabinově, která měla v té době na dva a půl tisíce vojáků a z pohledu dnešní doby byl manažérem této jednotky, což vyžadovalo veliké úsilí jak duševní,tak fyzické. Tuto funkci vykonával po dobu 8 let, kde se za jeho působení vystřídali velitelé pplk.Bunzak, mjr.Faluba, sám byl pověřený velením brigády 8 měsíců a pak přišel pplk.Mansfeld. V roce 1961 organizoval a zabezpečil přestěhování 22.výsadkové brigády do Prostějova a v červnu téhož roku byl jmenován do funkce staršího učitele taktiky vzdušných výsadků na Vojenské akademii zde v Brně, kde připravil po odborné stránce desítky velitelů výsadkového vojska. Ovšem do toho přišel rok 1968, okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, s čímž nesouhlasil, byl stoupencem tehdejších politického uvolnění a změn v jejímž čele stál Dubček za což byl vyloučen ze strany a v roce 1971 byl propuštěn z armády jako nepohodlný tehdejšímu režimu, byla mu sice ponechaná hodnost do zálohy, ovšem bez dalších nároků.
Bohužel našel práci, která byla sice v jeho oboru z mládí, u tehdejšího podniku Pramen, kde ale zastával nižší pracovní místo až do devadesátých let. V roce 1991 byl plně rehabilitovaný, armáda mu uznala veškeré podmínky odškodnění za uplynulé roky, byl povýšen do hodnosti plukovník se všemi náležitostmi vojenské důchodce. Ovšem život šel dál a nebylo to bez problémů. Došlo k smutné události, když mu v roce 2002 zemřela manželka Marie po 52 létech manželství a aby toho nebylo málo v roce 2005 mu zemřel mladší syn Igor. Byly to těžké chvíle v jeho životě s kterými se musel vyrovnat.
Ovšem život šel dál, aktivně se zapojil do klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno, stal se Čestným předsedou našeho klubu, byl důsledný nejen k sobě, ale i k nám mladším kolegům. Nevynechal jedinou členskou schůzi, rád si poseděl mezi námi při sklence červeného vínka a léta běžela. Společně jsme oslavili životní jubileum 95 let, které dovršil v roce 2018 stále v dobré fyzické a duševní formě. Nezapomenu, žes měl na svůj věk vynikající paměť, když vyprávěl zkazky ze svého profesního života, jména i jednotlivé události které prožil za celou dobu své vojenské kariéry sis pamatoval a i v tom nám byl příkladem. Co na to říct? Ivane, byl jsi vždy tělem a duší výsadkář, byl jsi náš a tak jim i zůstaneš v historii výsadkového vojska. Čest tvé památce.

1



Vážení kolegové, veteráni, vojáci.

Dne 30.6. nás navždy opustil a odešel do výsadkového nebe ve věku 98 let Čestný předseda Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno plk.v.v.Ing. Ivan Kutín. (4.2. 1923 Zareča/Ukrajina - 30.6.2021 Brno) Abslovent obchodní akademie v Chocni 1940-1944, do roku 1945 totálně nasazen na nucené práce v protektorátu Č a M. Jeho život byl trvale spojen s výsadkovým vojskem. Byl jeden z prvních absolventu Vojenské akademie v Hranicích n.M. kterou ukončil v srpnu 1946. Nastoupil k 20. pěšímu pluku v Prešově, prošel výcvikem spojovacích náčelníků a v roce 1948 si podal přihlášku k výsadkovému vojsku, kde byl přijat v dubnu 1948 jako velitel čety - spojovací náčelník 71.výsadkového praporu v Zákupech, kde prošel výsadkovým výcvikem a provedl první seskoky na padáku. V roce 1949-51 absolvoval Vysokou voj. školu v Praze a byl jmenovaný do funkce náčelník operačního oddělení MNO- Velitelství výsadkového vojska. Na podzim roku 1952, kdy vznikla 22. výsadková brigáda byl jmenovaný do funkce náčelníka štábu této brigády, která se budovala v Sabinově a svoji funkci NŠ vykonával pod velením 3 velitelů brigády - pplk.Bunzak, mjr. Fabula, 8 měsíců byl pověřený velením brigády, poté přišel pplk. Mansfeld. V roce 1961 zabezpečoval stěhování 22. brigády do Prostějova a v červnu 1961 byl ustanoven do funkce staršího učitele taktiky vzdušných výsadků na Vojenské akademii Brno. V roce 1971 byl za své postoje propuštěn z armády, když nesouhlasil s okupací vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Byl pracovně diskriminovaný za tyto postoje, mohl vykonávat pouze obchodního přiručího u tehdejších Potravin v Brně. Teprve v roce 1991 byl rehabilitovaný, byl mu navrácen titul Ing. povýšen do hodnosti plukovník a odešel do zálohy. Od roku 1994 se aktivně zapojil do života našeho brněnského klubu výsadkových veteránů, svoji skromností a životním moudrem byl příkladem nám všem.
Čest jeho památce.
Předseda klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno Jaroslav Foršt

1 1 1



Účast československé vojenské jednotky při obléhání přístavu Dunkerque

V pátek 28. října jsme si vedle státního svátku Dne vzniku samostatného československého státu připomněli i památný den z historie české armády, který je spojen s bojem příslušníků naší obrněné brigády u města Dunkerque v roce 1944. Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii, zasazená do obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque, podnikla 28. října svou první a úspěšnou bojovou akci proti obklíčeným německým jednotkám. Československá samostatná obrněná brigáda se přeplavila do Francie 30. srpna 1944, kde však prozatím zůstávala v záloze. Velitel brigády plukovník Alois Liška žádal české úřady ve Velké Británii, aby byli českoslovenští vojáci odesláni na frontu a aby brigáda byla doplněna požadovanou technikou. Britská strana se však obávala toho, že brigáda nebude moci nahrazovat vlastní ztráty, proto nechtěla čs. vojáky pověřit úkoly na hlavní frontě. Přesto postupně doplňovala stavy bojové techniky a na přelomu srpna a září 1944 byla přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque, který byl, ač obklíčen, v moci německých vojsk. Kolem města byly vybudovány tři obranné linie, síť plavebních kanálů umožňovala Němcům v případě nutnosti zatopení značné části předpolí. Ve městě se nacházelo dvanáct tisíc příslušníků německých vojsk, z toho tvořili asi 2 tisíce příslušníci Waffen SS. Nasazení u Dunkerque nebyl pro brigádu jednoduchý úkol. Aby mohla vůbec obsadit pozice na téměř třicet kilometrů dlouhém perimetru, musela ze dvou tankových praporů vytvořit pěší bojové skupiny. V záloze brigády zůstaly jen tři roty. První boje ukázaly, že úkol brigády bude skutečně spočívat především v průzkumné činnosti, v kontrolování aktivit daleko silnějšího nepřítele a v dělostřelecké činnosti. První větší ofenzíva československých jednotek se odehrála 28. října v den státního svátku ČSR. Příslušníci pěchoty podporovaní 2. tankovým praporem provedli útok, při němž nepřítel odepsal ze stavu 50 mrtvých a 14 zajatých. Ještě téhož dne byl proveden druhý útok, při kterém padlo 150 Němců, 6 důstojníků a 360 mužů padlo do zajetí. Československá brigáda měla menší ztráty, celkem při obou akcích padlo 36 mužů, 3 zůstali nezvěstní. Příčinou československého úspěchu byla výhradně důkladná příprava a ukázková součinnost jednotlivých druhů zbraní. K úspěchu brigády blahopřál i velitel britské 21. skupiny armád maršál Montgomery. Československá samostatná obrněná brigáda dostala na podzim 1944 úkol odpovídající jejím silám a beze zbytku jej splnila. Zároveň postavila chybějící jednotky, docvičila a zocelila je. Získala si u nepřítele patřičný respekt a do své vlasti se přesunula krátce po osvobození. Svojí přítomností v západních Čechách pomohla brzy uklidnit poválečnou situaci a v následujících třech letech se dobře vycvičení a v bojových podmínkách vyzkoušení vojáci a důstojníci brigády stali pilířem nových obrněných jednotek československé armády.

Autor: Pavel Pazdera, foto: ÚVA-VHA Praha

1 1 1



Podplukovník Josef Otisk

Podplukovník Josef Otisk se narodil 30. ledna 1911 v Líšni u Brna. Absolvoval obecnou školu v Líšni a poté nastoupil na reálné gymnázium v Brně. To však z finančních důvodů v roce 1928 přerušil. Znovu byl přijat v roce 1930 a v roce 1933 odmaturoval. Při základní vojenské službě, kterou nastoupil 1. října 1933, byl odeslán do záložní důstojnické školy. Po jejím absolvování byl převelen k pěšímu pluku do Levoče, poté v Prešově a nato do Bardějova. Od 1. srpna 1934 začal studovat Vojenskou akademii, kterou již v hodnosti podporučíka v srpnu 1936 ukončil. 1. září 1936 nastoupil v hodnosti poručíka k pěšímu pluku v Brně. V roce 1937 absolvoval v Milovicích kurz kanónů proti útočné vozbě. Mobilizaci prodělal v Jihlavě a Telči. Dne 4. prosince 1939 s přítelem překročili hranice na Slovensko a přes Maďarsko, Jugoslávii a Turecko se dostal do Francie. 12. ledna 1940 byl prezentován v Agde u československého zahraničního vojska a zařazen k 2. pěšímu pluku. Zúčastnil se bojů o Francii. Po pádu Francie byl evakuován do Anglie. V Anglii byl povýšen na nadporučíka. Absolvoval autokurz a základní kurz commandos. Již v hodnosti kapitána dále absolvoval parakurz a kurzy velitelů tankových rot a tankové taktiky. Poté byl jmenován zástupcem velitele 3. roty 2. tankového praporu. Do funkce velitele skupiny pro zvláštní úkoly byl vybrán na jaře 1944. Směl si vybrat příslušníky své skupiny. S nimi poté od 15. května do poloviny června 1944 prodělal základní výcvik, parakurz a konspirační kurz. 3. července odletěl do Itálie na vyčkávací základnu.

Operace Wolfram

Desant tvořili kapitán Josef Otisk, rtn. Josef Bierský, rtn. Josef Černota, rtn. Vladimír Řezníček, radista rtn. Karel Svoboda a četař Robert Matula. Jejich úkolem bylo s použitím vlastního materiálu provádět sabotážní činnost na území Moravy, popř. Slovenska, dále likvidovat významné konfidenty a udržovat spojení s Londýnem, provádět partyzánskou činnost a zároveň organizovat další partyzánské oddíly. Pro komunikaci s Londýnem byli vybaveni radiostanicí s krycím názvem Olga (či Jindra). Jako jediný z výsadků vyslaných z Londýna neměl plnit zpravodajské, ale sabotážní úkoly a organizovat a provádět partyzánskou činnost. Jednalo se o výraz dobré vůle vůči Sovětskému svazu a jeho požadavku po větší partyzánské činnosti na území Protektorátu (exilové velení československé armády se k této činnosti stavělo dost skepticky. Desant seskočil při dvou průletech 14. září 1944 poblíž osad Nytrová a Kotly v obci Morávka v okrese Frýdek-Místek. Při seskoku došlo k rozptýlení členů skupiny. Později se skupina s výjimkou Svobody sešla na smluveném místě. Svoboda zabloudil a po pěti dnech byl zadržen četníky a předán gestapu, tomu se z něj podařilo dostat informace o zakopaném materiálu, více však neprozradil a na radiovou protihru gestapa nepřistoupil. Skončil v koncentračním táboře Flossenbürg, ve kterém se dožil konce války.
Skupině se podařilo kontaktovat Radu tří a další paraskupiny (Calcium, Clay a Carbon). Jejich prostřednictvím odvysílali do Londýna žádost o odeslání materiálu, ale ústředí nic neposlalo, neboť se domnívalo, že desant pracuje pod kontrolou gestapa. Zároveň příslušníci Wolframu začali spolupracovat s 1. partyzánskou brigádou Jana Žižky v Beskydech a ruským výzvědným oddílem vedeným kapitánem Rudé armády Adamem Niščimenkem. Díky nim přes Moskvu do Londýna znovu odeslali žádost o materiál. Dne 19. října byl jedním z partyzánů, Stanislavem Kotačkou, kvůli finančním prostředkům zavražděn a okraden rtn. Josef Bierský. Kotačka vše následně oznámil brněnskému gestapu. Velitel skupiny kpt. Otisk nařídil odpoutání od partyzánů, neboť se partyzánský oddíl stal cílem dalších konfidentů, Jaroslava Mezla (udal lesníky, kteří partyzánům pomáhali) a Marie Riplové (kterou ale partyzáni odhalili a popravili). Přibrali i šestici partyzánů včetně vraha Bierského. Krátce na to byl partyzánský oddíl rozprášen a samotná skupina zaměřena. Po úplném odpoutání od partyzánů se jim podařilo vyklouznout z německého obklíčení. Dostali se do Líšně u Brna, kde u Otiskových příbuzných přečkali zimu.
V březnu 1945 v lesích na jihovýchodní Moravě zorganizovali z českých vlastenců, uprchlých sovětských zajatců a zbytku dvou ruských paraskupin partyzánský oddíl. Zbraně získali přepadem německého stanoviště 13. dubna 1945 a začali provádět ozbrojené útoky a drobné sabotáže na ustupujících německých jednotkách mezi Brnem a Vyškovem. Začátkem května 1945 se skupina spojila s postupující Rudou armádou a ukončila svou činnost. Po propuštění a ohlášení se na MNO sloužil podplukovník Josef Otisk u II. oddělení hlavního štábu. 23. července 1945 byl povýšen na štábního kapitána a 27. srpna 1945 na majora pěchoty. Od 4. prosince 1945 byl jmenován velitelem 13. tankové brigády a to nejprve v Přáslavicích a poté ve Šternberku. Po únoru 1948 byl nejprve odeslán na dovolenou a 1. října 1948 propuštěn z armády. Pracoval jako zeměměřič a to až do roku 1969, kdy odešel do důchodu. Zemřel 10. ledna 1986. Dne 16. října 1990 byl in memoriam povýšen na podplukovníka pěchoty. Zveřejněno se souhlasem autora.

1



Výsadkáři a rok 1968 s vysílačem „Vltava“.

Přišel přelom roků 66-67 a 4. RHPz (Rota hloubkového průzkumu) 4.průzkumného praporu v Jindřichově Hradci se příchodem nováčků z kurzů dostala do fáze stmelení a v tomto období přišlo až nesmyslné nařízení, kdy v měsících prosinec – leden 67 bylo určeno, že se vybuduje tábor pro zimní soustředění v prostoru Řásna u obce Mrákotín blízko Telče. Jak bylo rozhodnuto, tak se začalo provádět. Denně odjezd v šest ráno a večer návrat ve dvacet hodin, cesta dlouhá asi 40 km na nákladních vozidlech pod plachtou při mínus dvaceti a více pod nulou. V lese u rybníka Pařezitý / dnes je tam autokemp/ jsme kopali zemljanky blízko hájovny, které byly velikosti železničního vagónu a pro RHPz, která měla 42 osob byla zemljanka tak akorát a ještě se tam vešel sklad roty. Celá byla v zemi, střecha s úrovní zemi a v ní příjemné teplo, kde jsme spali do rána pouze v trenýrkách. Rozhodnutí o vybudování tohoto tábora v zimních podmínkách prověřilo morálku všech lidí, kopalo se ručně a zmrzlou zeminu jsme odstřelovali slabými náložemi. Byl to doslova vojenský očistec. V měsíci únor 67 jsme tam prožili po vybudování celý měsíc a v měsíci únor 68 další měsíc v krutých zimních podmínkách. Tím vzpomínám pouze na dobu působení osob, kteří se zasloužili o předávání zkušeností a výcvik hloubkařů a právem jim patří dík za jejich vynaložené úsilí a um, který dávali lidem v denním životě. Výsadkáři- průzkumníci- „hloubkaři“, byli cvičeni v rozpoznávání techniky, zbraní a letectva tehdejších jednotek NATO včetně jejich organizační struktury, střelbě z ručních zbraní, sebeobrany, přežití ve stížených podmínkách, topo přípravy, tělesné - hlavně přesuny na velké vzdálenosti a další odborné přípravy, které dokonale připravili výsadkáře-průzkumníka pro činnost v týlu nepřítele, kam byl vysazován pomocí padáku, vrtulníkem, na vozidle, nebo pěšky překročením fronty.To vše kladlo vysoké nároky na morální, fyzickou a psychickou připravenost všech hloubkových průzkumníků. Přišel rok 68 a sním politické uvolnění a na tu dobu něco nezvyklého, socialismus s lidskou tváří, zrušení cenzury a svoboda slova. Pro všechny to bylo něco tak nového, že se s tím nemohlo mnoho lidi smířit a nebo vyrovnat..

V té době uvolněná morálka, velitelé nevěděli jak se mají chovat k podřízeným, byla prosazována určitá svoboda projevu a slova a to mělo vliv na výcvik a morálku. Přišel konec července 68 a celá situace byla nepřehledná a v průběhu prvních dnů srpna byl vyvíjen tlak zvenčí kasáren, abychom byli rozpuštěni a odešli domů. Musím k tomu ještě dodat, že kasárna 4. průzkumného praporu byla přímo v centru města Jindřichův Hradec, samostatná, obehnaná vysokou zdí, byla postavena někdy v roce 1850 a autopark jsme měli u tehdejšího 7. tankového pluku v kasárnách na druhé straně města. V naších kasárnách, protože se od jara necvičilo, pouze se budovalo, byly postavené zděné garáže a opraveno nádvoří, které bylo vybetonováno a položen asfalt. V kritické době 21 srpna 68 jsme byli v nočních hodinách zmobilizování a byly nám vydány zbraně a střelivo a prapor byl v plné bojové pohotovosti. Okupační spojenecké jednotky, které druhý den vkročily do města J.Hradec byly dislokovány na vojenském cvičišti, neměly potuchy, že je ve městě ještě nějaký průzkumný útvar, protože všechny příjezdové cesty městem k naším kasárnám lidé z města uzavřeli dopravními značkami zákaz vjezdu a dřevěnými zátarasy, jako když je ulice uzavřena pro opravu. Asi 22.srpna večer, když sověti obsadili České Budějovice a obsadili českobudějovický vysílač rádio Vltava, přišli naši politruci s požadavkem, abychom urychleně převezli rádiovůz PV3S R-118 naší roty z autoparku na nádvoří naších kasáren, což jsme ve večerních hodinách a pod nosem okupantů RDST převezli a ještě v noci bylo zahájeno vysílání jako vysílač „Vltava“. Určitě to byla rána pro Rusy a spojenecká vojska protože, jak jsme se časem dozvěděli měli připravený kolaborantní vysílač na území NDR, který měl vysílat pod znělkou Českobudějovického vysílače Vltava a najednou jsme začali vysílat z Jindřichova Hradce jako Vltava. Vzpomínám si, že u roty byl absolvent, velitel skupiny HPz, který měl myslím školu zahraničního obchodu nebo podobnou, ovšem hlavní bylo, že uměl velmi dobře rusky a tak seděl u mikrofonu a vysílal v ruštině, aby šli Rusové domu a další zprávy, které byly najednou a ani nevím kým nošeny zvenku kasáren. RDST R- 118 vysílala na VKV, výkon vysílače byl asi 1 KW a mimo mluveného slova se hrály pouze české písně a většinou klasika. Rusové nasadily zaměřovací vozy, které vypadaly jak odposlechové vozy němců z 2.sv. války a měli snahu zaměřit vysílání. Jenomže naší hloubkoví průzkumníci s RDST byli rozmístěni po střechách okolních domů a jak se objevil ruský zaměřovací vůz, který byl věrnou kopií zaměřovacích vozů německého abwehru s kulatou anténou na střeše, dali echo a byl vyhlášen radiový klid. Tak se celá situace udržela až do 25. srpna, což bylo asi pro sověty silné kafe, protože už nasadili i vrtulník a zjistili, že jsou tu ještě nějaká kasárna a tam stála rozvinutá radiová souprava ve skříňové PV3S-ce. A bylo zle.
V té době byla celá 4.RHPz v dozorčí a strážní službě a tak si představme, vojáky v maskáčích typu „mlok“, červené barety, každý dva ostré granáty, SA_61- (škorpiona), k němu plné sumky, útočný nůž. V té době jsem byl staršinou roty a šel jsem na obchůzku po službách a strážích a zrovna přijdu na vchod, kde byli dva dozorčí před bránou a já s nimi, když se vyřítilo z po za rohu sovětské OT BRDM obsazené Rusy ve vatuškách, nahoře těžký kulomet a za ním šikmooký mongol. Pro ně to bylo větší překvapení jak pro nás, řidič toho OT tak šlápl na brzdy, že se OT postavilo na „čumák“ a rusové se sunuli dopředu jak sardinky. Až na toho mongola za kulometem, jenž se ho držel a mířil na nás. Pro ně jsme museli být alespoň mimozemšťané a nebo přinejmenším zápaďáci, jak byli z nás vyvaleni. Takové vojáky v životě asi neviděli. Prostě šok.
Trvalo to asi hodinu, než se jejich velitel odvážil přijít s požadavkem o rozhovor s velitelem a žádal o okamžité zastavení vysílání RDST R-118 na kterou hleděl. Po dlouhém vyjednávání bylo rozhodnuto, že vysílání z RDST bude ukončeno a sověti odjeli, aniž měli odvahu dále hlídkovat v okolí kasáren. Pochopitelně to bylo v praporu pozdvižení, že zde byli Rusové. V těch hodinách byl vyvíjen velmi silný tlak na všechny, abychom byli rozpuštěni. Hloubková výsadková rota se jednoznačně rozhodla, že pokud budeme demobilizováni, odejdeme jako do zálohy, ale ve skutečnosti jsme byli dohodnuti na místě srazu v prostoru osady Buk, což je asi 5 km za jindřichohradeckým letištěm, kde byl náš poplachový prostor soustředění a tam se měla rota sejít s cílem pokračovat v „boji“ proti okupantům. Pro tento účel jsme se rozhodli vyvézt veškeré NZ a ostré zásoby roty včetně ostré munice do tohoto prostou, kde byly vykopány ukryty v lese a první várka materiálu tam byla vyvezena. Ostrou munici, granáty, náboje do RPG-7, stravní dávky KD Vysočina a další jsme měli trvale naložené v OT –65 v autoparku a tak jsem odpochodoval s řidiči do parku, kde jsme nasedli do OT a vyrazili směr Buk. Protože byly bedny až po vrch bojového prostoru a bylo tam místo pouze pro řidiče, seděl jsem na poklopu prvního OT a vyjeli jsme ven na silnici, která křižovala ulici Vídeňskou, jež vedla na hraniční přechod Nová Bystřice a šla podél cvičiště, kde byl již rozmístěn ruský pluk a pokud se nemýlím i část polské, mechanizované divize „Bizon“. Na této křižovatce jsme se střetli s ruským OT plným vojáků a pro ně jsme byli takové překvapení, že se řidič ruského OT nás tak lekl, až zapomněl zatočit a zřítil se rovně do příkopu vojáci padali jak hrušky do bahna, ovšem pro nás to bylo rovněž překvapující, ale stačili jsme ujet i s pěti plně naloženými OT-65 do určeného prostoru, kde jsme skutečně uložili výzbroj, munici a stravu, zamaskovali to a hloubkaři sem chodili střežit, ale duši jsme měli až v kalhotách, když jsme začali domýšlet co by se stalo, kdyby ti Rusové do nás skutečně narazili. Byli to pro nás okamžiky nervů a vypětí. Celá situace trvala asi 10 dnů, kdy bylo vše odvoláno a museli jsme vše vrátit do vojenských objektů. Na celé události si cením ty odhodlané jednoty všech příslušníků výsadkové roty a naších velitelů, kdy jsme stáli svorně za svým názorem jako jeden muž. Budoucnost ovšem ukázala, že tomu tak nebylo stále. Přišla doba „temna“ doba tzv. konsolidační, vyšetřování a vyrovnávání účtů za činy z této doby, byl propuštěn NVS (náčelník výsadkové služby), NŠ 4.pzpr (náčelník štábu), museli odejít naši politruci, kteří byli velmi nakloněni té době a událostem a byli realizátory vysílání naší „Vltavy“ a začali politické čistky mezi velitelským sborem. Byl jsem mladý voják v další službě a tak jsem byl starými mazáky z povolání přehlížen a to mi tak trochu asi zachránilo další setrvání v armádě. Je zajímavé, že za celou situaci, která se odehrála v průběhu srpnových události roku 68 ,byli „vzati k zodpovědnosti“ pouze někteří funkcionáři, ale např. zástupce velitele útvaru pro spojení a radiový průzkum, který svými funkčními povinnostmi byl přímo zodpovědný za radiový provoz útvaru, místo toho, převlékl kabát na rudo a nejen že zůstal, dokonce byl postupně vyzdvižen do vyšší funkce. To vše dokumentovalo tehdejší dobu.

V roce 1969 jsme v období srpnových událostí dávali půlku početního stavu výsadkové roty na výpomoc bezpečnosti do města Třebíč, kde nebyla vojenská posádka a druhá půlka roty byla převelena do Prahy, kde se vytvořil z těchto jednotek strážní pluk, který střežil významné objekty - budovu MO, GŠ a pod. Zajímavé na té době bylo to, že všichni vojáci tohoto útvaru dostali poprvé černé barety v kterých chodili do služeb a které dnes nosí vojenská policie. Když jsem byl za vojáky v Třebíči, nemohli si vynachválit péči, kterou tam měli a tu skutečnost,že v té době byla Třebíč městem obuvi a bez vojenské posádky a tím i mnoha svobodných děvčat, což se naším klukům líbilo. Tak byla po srpnových událostech zneužita armáda proti vlastnímu lidu,ale jako vojáci jsme nesměli rozkaz odmítnout a musel být splněn. Co říct závěrem. Byla to doba pohnutá, plná emoci a celá situace třídila lidský charakter a přístup k věci.Hloubkaři, kteří byli cvičeni pro činnost v týlu nepřítele a kteří byli vždy odkázaní jeden na druhého dokázali, že byli v té době velmi dobře připraveni pro účel svého využití, bez ohledu zda se tehdy jednalo o nepřítele ze západu, nebo z východu. Tím chci vyjádřit, že se o tomto činu velmi málo hovořilo a nejen kolegové ze 7. výsadkového pluku v Holešově použili radiovůz v roce 68 a vysílali proti naším „osvoboditelům“, ale jak jsem popsal bylo to i u 4.výsadkové roty hloubkového průzkumu v Jindřichově Hradci.
Všem jim patří dík a pocta tehdejší doby. jafor



Zemřel generál Čestmír Hrbek.

Dovolím si použít slov, které napsal jako nekrolog kolega cejen. Kolegové, kamarádi, výsadkáři a veteráni výsadkových jednotek. V těchto dnech odešel do výsadkového nebe generál-major v.v.Ing.Čestmír Hrbek. Tuto smutnou zprávu jsme obdrželi od jeho syna Martina. Rodině přejeme hlubokou soustrast.Velel průzkumné četě 65.výsadkového padákového praporu v Prešově. Potom byl náčelníkem průzkumu u 71.vpr. Jako třetí v pořadí velel 22. výsadkovému pluku.Z Prostějova odešel na podzim roku 1974 ke studiu na Vojenskou akademii K.J. Vorošilova do Moskvy a k nám výsadkářům se už nevrátil. Po skončení studia v Moskvě byl v listopadu 1976 ustanoven do funkce náčelníka štábu 14. tankové divize v Prešově a od poloviny listopadu 1977 až do počátku října 1981 velel 13.tankové divizi v Topolčanech. Následně se stal náčelníkem štábu 1.zástupce velitele 1.armády ZVO, od října 1982 do října 1984 pak zástupcem velitele 1.armády v Příbrami. Od října 1984 působil ve štábu Západního vojenského okruhu v Táboře, kde postupně prošel funkcemi zástupce náčelníka správy bojové přípravy ZVO, od října 1987 byl náčelník organizační a mobilizační správy-zástupce náčelníka štábu ZVO a od počátku února 1990 zástupce náčelníka štábu ZVO. Do zálohy odešel 31.3.1992. Od poloviny roku 1986, mi pomáhal radou a osobní podporou při budování nového výsadkového praporu v Chrudimi. Děkuji mu také za to, že byl mým přítelem a kamarádem. U výsadku sloužil od roku 1958-1974, tedy dlouhých 16 roků. cejen

1



Tragická událost.

Dne 14.8. tragicky zahynul náš dlouholetý člen Čestmír Franěk, který jako řidič v dopoledních hodinách uvedeného dne řídil osobní vozidlo v obci Vranovice a při výjezdu z vedlejší ulice z neznámých příčin nedal přednost na hlavní cestě a vjel přímo předprojíždějící dodávku. Zahynul na místě ve věku nedožitých 76 let, spolujezdkyně byla těžce zraněna. Kolega Franěk se velmi aktivně zajímal o veteránské hnutí, sbíral dokumenty a informace o životě výsadkových veteránů, byl „velký falerista“ (odznaky,řády,medaile) a hlavně nejen sběratel, ale hlavně opravář a renovátor maloobsahových motocyklů - pionýrů, s kterými se i zúčastňoval veteránských jízd. Čest jeho památce.
Předseda Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno Jaroslav Foršt

1



Jaroslav KLEMEŠ

generalporučík v.v.
31.1.1922 - 7.8.2017
Narodil se v rodině úředníka berní správy v Čadci (SR), měl mladšího bratra, v roce 1935 mu zemřela matka. Vyučen obchodním příručím ve Skalici v roce 1940 a ještě téhož roku po obsazení Československa se rozhodl pro odchod do zahraničí a tak přes Maďarsko, kde byl krátce ve vězení, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii se dostal do Francie,kde byl zařazen do spojovací čety čs. zahraničního vojska. 12.7.1940 po obsazení Francie se dostal do Anglie. V období 1941 – 1944 prošel sabotážním kurzem a paradezantním kurzem ve Skotsku po jehož ukončení byl vyslán do konspiračního kurzu a byl zařazen do skupiny Platinum. Postupně prošel spojovacím radiokurzem a opakovacím para kurzem. 2.5.1944 byl vyslaný na základnu Laureto v Itálii. 17.2.1945 byl vysazen do protektorátu v rámci operace Platinum-Power (spojené dvě skupiny v jednom vysazení), které byly vysazeny v prostoru Nasavrky a pro skupiny udržoval radiové spojení s Londýnem. V průběhu pražského povstání v roce 1945 zabezpečoval radiové spojení s Košicemi a Londýnem. K 1.6. 1945 byl přiřazen k tehdejšímu MNO, povýšen do hodnosti podporučík, krátce nato byl povýšen do hodnosti poručík, v lednu 1946 povýšen na nadporučíka a zařazen k 2.pěšímu pluku v Litoměřicích. 15.12. 1950 byl propuštěn z činné voj. služby, zatčen a odsouzen na 2 roky vězení za údajné neoznámení trestného činu zrady, degradovaný a byla mu odebraná veškerá ocenění a vyznamenání. Po propuštění z vězení vykonával dělnická povolání, v roce 1954 se oženil a měl jednoho syna. Od roku 1959 do roku 1962 si ho vedla státní bezpečnost jako spolupracovníka, což bylo mimo normální myšlení. V květnu 1968 byl rehabilitovaný a v roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovník, v roce 1992 do hodnosti plukovník, roce 2010 do hodnosti brigádní generál, v roce 2013 generál-major,v roce 2015 byl jmenovaný generálporučíkem. Poslední roky žil v Ústřední vojenské nemocnici, kde také dne 7.srpna odešel do výsadkového nebe a poslední rozloučení sním bylo 14.8.2017.
Dovolím si několik postřehů. Gen.Klemeš se stal patronem 43. výsadkového praporu v Chrudimi, kde se pravidelně zúčastňoval všech akcí tohoto praporu. Já jsem ho osobně poznal z oslav v rodišti Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a v Ořechově u Telče, na oslavách para skupiny Out Distanc a mám na něho jednu vzpomínku. V lednu 2014 jsem se zúčastnil v Chrudimi jeho 94. narozenin a byl jsem jeden z posledních v řadě co mu blahopřál. Když jsem se mu představil jako předseda klubu VV Jana Kubiše hned mi povidal:„ já si tě pamatuju z Dolních Vilémovic podle vousů, sluší ti a dobře jsi tam mluvil. Ty jsi Jaroslav jako já? Tak mi tykej a sedni si!“ Polil mne pot, nečekal jsem to a když jsem mu povídal, že jsem prošel stejným výcvikem jako on, para, radioprovoz, šifr, konspirace, pouze v novodobých podmínkách, byli jsme jak se říká, na stejné vlně, rozzářil se jako by to vše co prožil, bylo včera. K tomu nebylo co říct. Na takovou osobnost se nezapomíná.
Čest jeho památce. předseda Jaroslav Foršt

1



Jak jsem zažil mobilizaci.

V dnešní době se stále hovoří o nutnosti zvyšování počtu armády, zvyšovat počty záložníků, nebo i dokonce nějakou brannou připravenost občanů našeho státu. Vraťme se o nějakou desítku let zpět a řekněme si, jak to bylo. Mobilizační systém byl daný branným zákonem státu,všichni muži od 18 let byli v branné povinnosti do 60 let jejich věku. Nezbytnou úlohu v tomto systému jednoznačně sehrávaly okresní vojenské správy,(dále OVS) které vedli přesnou evidenci mužů, kteří byli věkově vhodní pro potřeby ozbrojených sil, jak pro výkon vojenské základní služby, tak pro záložníky. Každá OVS měla ve své organizační struktuře oddělení pro doplňování záloh, oddělení - skupinu pro doplňování motorových vozidel. A další nezbytná oddělení pro činnost těchto OVS. Nás zajímají právě ty dvě jmenované, které měly rozhodující úlohu pro zabezpečení mobilizace. OVS úzce spolupracovala s evidencí obyvatelstva, která byla součástí ministerstva vnitra, tedy tak, že tehdejší sbor národní bezpečnosti (SNB – dnešní policie) měl přesnou evidenci občanů v daném okrese a potvrzoval tak trvalé bydliště, vydával občanské průkazy a změny v nich. Takže zde OVS získávala přesnou evidenci občanů schopných pro armádu. Z tehdejšího branného zákona vyplývala pro podniky a soukromníky povinnost, že musel poskytnout své motorové vozidlo nebo vozidla podle potřeby a požadavků ozbrojených sil. To znamenalo, že technici z OVS chodili pravidelně v rámci okresu, spolu s SNB - dopravní inspektorát, do jednotlivých podniků na výběr a technické kontroly vozidel, které byly vyčleněny pro doplnění armády a od SNB, který vedl rovněž evidenci motorových vozidel, vydával SPZ a evidoval řidičské průkazy občanů, získávala OVS a její technici přesné informace i o soukromých vozidlech občanů, které bylo možné odebrat/zmobilizovat pro doplnění armády ?!

Každý vojenský útvar, který byl plně bojeschopný ve své působnosti mobilizoval z pravidla své dvojče - útvar B, měl jako součást svého štábu mobilizačního důstojníka, který trvale prováděl ve své funkční činnosti zpracovávání mobilizačních plánů, jejich neustálou akceschopnost, doplňování útvaru vojáky ze zálohy v součinnosti s jednotlivými odbornými náčelníky a veliteli jednotek, zjišťoval potřeby pro zabezpečení mobilizačních úkolů svého útvaru, dával tak požadavky na Org. a mobilizační správu voj.okruhu na lidi a techniku,která je podle požadavků přidělovala Krajským vojenským správám a ty dál na jednotlivé OVS v daném kraji a tak byly doplňované voj.útvary podle potřeby a funkcí u mobilizované jednotky. To spočívalo i v tom,že vojenský útvar měl ve svých skladech nedotknutelných zásob (NZ) výstroj a osobní vybavení pro předurčené záložníky podle funkcí, do kterých byli zmobilizovaní určeni, výzbroj, munici a speciální bojovou techniku, pohonné hmoty, konče proviantními zásobami na počty mobilizovaných osob. Útvar měl pro tuto činnost vyčleněny z kmenových vojáků z povolání skupinu pro příjem osob, výstrojní středisko, skupinu pro příjem motorových vozidel a případně další skupiny pro zmobilizování útvaru B a samozřejmě skupinu velení pro řízení mobilizace. Vše, co jsem zde popsal je pouze základ všeho, co bylo nezbytně nutné zabezpečit pro zdárnou mobilizaci a bylo to na jednotlivých útvarech a OVS, které měly vždy své specifické podmínky jak v prostoru své dislokace, tak podle ubytovacích možností kasárenských objektů. Dalším a důležitým úkolem bylo zajištění prostorů, objektů a dalších prostor pro zmobilizování mimo vojenské objekty, z čehož vyplývalo, že obce a státní podniky měly povinnost armádě poskytnout vše pro zdárné zabezpečení mobilizace. To znamenalo uvolnit v obcích tělocvičnu, školu, obecní úřad, případně další objekty jako dílny v zemědělských družstvech, stodoly, prostory pro parkování techniky a další objekty podle potřeb konkrétních vojenských útvarů. K tomu je potřeba doplnit, že bylo hodně dodavatelů, kteří zabezpečovali běžný chod a život vojenských útvarů, jako pekárny, dodavatele masa, potravin, zeleniny, prádelny a další tehdejší podniky, které musely být připravené na náhlé zvýšení svých služeb, konče vodou, elektřinou, plynem. I tyto dodavatelské firmy měly povinnost udržovat normové zásoby ve formě státních rezerv, aby byly pružně zabezpečeny požadavky armády. Když si to vše promítnete, byl to systém, který byl pod kontrolou státu, ale byl doveden do podrobné dokonalosti, která se stále nacvičovala, obměňovala, doplňovala a byla tak neustále živá a denně upřesňovaná u útvarů v tzv. bojovém rozdílení, kde se upřesňovali jednotliví funkcionáři pro zabezpečení všech potřeb bojové pohotovosti útvaru a jeho mobilizační bojeschopnosti. To mělo nesmírný vliv na osobní život vojáků z povolání, ale i vojáků v zákl.službě, dosažitelnost pro vojáky určených v boj. rozdílení na daný den nebo týden byla do 30 minut, pro voj. zákl. služby do 40 minut museli být připraveni k výjezdu do polních podmínek a to zase ovlivňovalo, že musela být neustálá zastupitelnost ve funkcích, zhruba pouhých 30% vojáků mohlo opustit domovskou posádku a přitom museli uvádět adresu, kde se budou zdržovat a jejich dosažitelnost byla zabezpečovaná telegramy, které se podávaly na poštách pro rychlé vyrozumění všech vojáků, kteří byli mimo své bydliště, nebo kasárna. Byl to trvalý proces, který nikdy nekončil a svým způsobem diskriminoval život všech vojáků v ČSLA a jejich rodin. Zde nesmím podcenit systém vyrozumění vojáků z povolání, státní telefonní linky byly nedo-stupné, na tel. přípojky se čekalo i několik let a tak se vyrozumění v případě poplachu provádělo systémem spojek, což byli vojáci vyčleňovaní od jednotek, kteří byli seznámeni s bydlištěm vojáků po „rajonech“ a tak pokud byl voják určený do spojky, musel být neustále oblečený celý 24 hodin, včetně bot a v případě poplachu jim dozorčí rot vydali zbraň a munici a vojáci-spojky museli být do 5 minut u dozorčího útvaru,který jim vydal úkol pro vyrozumění a vojáci vybíhali na své trasy, do delších částí posádky vyjížděly hotovostními vozidly, která potom rovněž svážela vojáky z povolání do kasáren.

Cvičnou mobilizaci, která proběhla jak ostrý nácvik jsem zažil počátkem sedmdesátých let v Jindřichově Hradci. Bez bližšího upozornění se náhle u útvarů tehdejší havličkobrodské divize objevili komisaři z MO, kteří byli vybavení plnou mocí a byl vyhlášen ostrý bojový poplach, který postupně přerůstal v mobilizační pohotovost, když po Č + 6 hodinách (Č je čas vyhlášení), pokračovala příprava uložené techniky k výjezdu. Tehdy bylo průšvihem, že u útvaru u kterého jsem působil, asi tak 14 dnů před tím, výzkumný ústav z Doks provedl uložení bojové techniky NZ (nedotknutelné zásoby, což byla technika uložena mimo provoz a byla neustále připravená pro zmobilizování a tím doplnění zmobilizovaných jednotek ze zálohy) a to uložení spočívalo v tom, že technika, hlavně OT, byly zakonzervované, provedena výměna všech olejových ,chladicích, brzdových náplní, naložení ostré munice a celé OT bylo zvednuto, na něj byl natažen ohromný plastický pytel, OT byl spuštěn na kola nebo pásy, pod které se daly dřevěné fošny, ten pytel byl zavařen a byl z něho odsát vzduch. Byl to výzkumný projekt, který stál i v té době těžké peníze, času a práce odborníků. Když už došlo k časově určené době pro vývoz této techniky a nikdo to nezastavil, došlo na odkorzervování techniky, nahození motorů a všichni voj. z povol. kteří jsme měli řidičské průkazy na těžkou techniku, jsme tuto techniku vyváželi do prostoru mimo posádku, do prostoru obce Deštná, která byla určena pro soustřeďování mobilizovaných jednotek 4.průzkumného praporu. V životě jsem neseděl v OT-810 (kolo-pás a navíc, já jsem měl odjakživa odpor k pásům,v tanku jsem byl snad 2x v životě), technici je měly nastartované, ukázali mi, jak se to řídí, kde se řadí, s tím, že mi motor nesmí „chcípnout“ a doporučili mi jet na trojku?!Dovedete si to představit? Volant na přední kola obrácený směrem dolů, v případě jeho nedotáčení použít páky levá, pravá, vedle sedačky pro přibrzdění pásů do otáčení, výhled dopředu pouze štěrbinou předního krytu jak z ponorky, jízda přes město, vetšinou po dlážděné silnici, když jsem viděl i v tom malém provozu tehdejší doby, jak auta hodně rychle mizela do stran, řítil jsem se městem po hlavní ulici, OT-čko se smýkalo po dlažbě do stran, motor řval jak jsem ho držel v otáčkách, když se proti objevila městka brána, která je úzká, nasměroval jsem tam předek, zaťal zuby, zavřel oči a proletěl jsem ji, ani nevím jak. V Deštné, kde se soustředila technika nás naložili do skříňáku odvezli zpět a vyváželi jsme další techniku já konkrétně kolové OT-65 (vydra),v té době jsme měli ještě v NZ tanky T-55 pro průzkumnou tankovou rotu, které vyváželi voj. zákl.služby. Pamatuji se, jak jeden tank v obci Deštná jel z mírného kopce do dědiny a v mírné zatáčce sklouzl po dlažbě, řidič to nevybral a narazil hlavní kanonu do domku kterou narval přímo nad okno do kuchyně. Vyvážel se materiál k vystrojení a vyzbrojení mobilizovaných vojáků ze zálohy, kteří byli postupně dováženi nákladními auty jak se postupně dostavovali na určená shromaždiště, byl mimo jiné vyvezený muniční sklad ostré munice a vše bylo naskládané do „stohu“ a přikryté plachtami vedle skutečných stohů slámy. Byl jsem odchycený náčelníkem štábu, abych provedl kontrolu stráží této munice, problém byl v tom, že tam byli vojáci, kteří narukovali do armády asi před měsícem, měli za sebou jediné ostré střelby a tady vyfasovali zbraň, zásobníky s ostrými náboji a úkol střežit munici, což nezvládali, když jsem k nim přišel ( byli 4, každý v jednom rohu) třásli se strachy, byli i slzy a prostě ten strach nezvládali, tak jsme je vystřídali už nastoupenými záložníky. V čase do Č+ 18 hodin přijížděla zmobilizovaná vozidla z národního hospodářství včetně řidičů, jako autobus, nákladní auta, speciální skříňové PVS apod.

Raritou bylo, že byla rovněž mobilizovaná soukromá osobní auta, jeden předurčený záložník si asi 14 dnů před vyhlášením mobilizace koupil nového Moskviče 412, kterého mu při přihlášení do evidence vozidel na DI hned zařadili do seznamu mobilizovaných vozů a tak sním musel přijet a později sním jezdil v terénu ve výc. prostoru Boletice! Podobně byly mobilizované motocykly, přednostně Jawy 350, které museli majitelé odevzdat voj. správě pro motospojky. Při této cvičné mobilizaci tehdejšího 4. průzkumného praporu ( B útvaru, každý bojový útvar A měl mobilizované své dvojče B) bylo zmobilizováno na 250 předurčených vojáků ze zálohy, kteří byli vystrojeni, vyzbrojeni, převzali bojovou techniku a vozidla z nár. hospodářství, na nádraží byl připravený železniční transport na který se navagonovala technika a odjeli do výcvikového prostoru Boletice, kde v průběhu 10 dnů provedli ostré střelby, přesuny a příjezd zpátky do posádky. Kuriozitou bylo, když v kasárnách vyložili motocykl Jawa, který byl placatý, protože při přesunu sním dostal řidič smyk, motorka vlétla pod pás rozjetého tanku a ten ji převálcoval skutečně na placku. Když posoudíte, co všechno se muselo zorganizovat, vyvézt veškerý materiál, zabezpečit ubytování ve stanech, naštěstí celá cvičná mobilizace proběhla koncem října a bylo teplé počasí,zajistit z národního hospodářství okamžitě zvýšené dodávky potravin, doplňování pohonných hmot, součinnost s tehdejším sborem národní bezpečnosti (SNB- dnešní policie), nejen s dopravou ale i vyrozumění záložníků. Dovedete si představit, že po městě jezdí tanky, obr.transportéry a další technika, která se přesouvala na nádraží k vagonování a přesun do výcvikového prostoru. A to byla zmobilizovaná celá divize,nejméně na 6 tisíc záložníků, stovky vozidel z národního hospodářství, nákladní železniční vagony na přepravu techniky a osobní pro přepravu vojáků, železniční vojenské transporty narušili harmonogramy dopravy na železnici apod. To vše bylo nutné skloubit, armáda ovšem měla přednost ve všem, takže docházelo ke zpoždění vlaků,desítky vojenských kolon se přesouvaly po ose na Šumavu a zpět. Celý mobilizační systém byl stále „živý“ průběžně doplňo-vaný,upřesňovaný a nepřetržitě se na něm podílely stovky vojáků z povolání jejichž funkční náplní bylo pouze udržovat neustálou mobilizační pohotovost všech útvarů tehdejší ČSLA. A škody, který vznikly v průběhu celé mobilizace, řešila komise útvaru v čele s finančním náčelníkem a všechny byly finančně hrazený jak občanům, tak podnikům hned na místě, včetně škod na domech, budovách a lesních porostech. jafor



Srpnové cvičení u 6.výsadkové průzkumné roty.

Jsou zážitky na které se nezapomíná. A tento je jeden z nich. Přišel rok 1971 a v srpnu proběhlo cvičení tehdejší 6.výsadkové průzkumné roty, které velel mjr. Lang, v prostoru jižních Čech, na které jsem byl „delegovaný“ rozkazem jako rozhodčí u skupin hloubkového průzkumu, které měly být vysazeny do prostoru Jindřichův Hradec. Příprava proběhla v lesích u Vltavy jižně za Českým Krumlovem. Vyfasoval jsem dvě velké skupiny, kterým veleli absolventi ŠDZ a po jejich přípravě, převzetí stravy, zbraní, map, šifrových tabulek a dalších nezbytného vybavení pro skupinu, včetně odevzdání osobních dokladů, peněz, cenností a nabalení materiálů, zabalení padáku OVP- 68 v polních podmínkách jsme se přesunuli vozidly na letiště v Českých Budějovicích, kde na nás čekal letoun IL-14 T. V podvečerních hodinách byly postupně vysazované skupiny v časových intervalech, tak aby se už nesetkali na doskokové ploše, mé dvě skupiny se mnou šli v posledním letounu už za soumraku a vysazení bylo prováděno na plochu jz. Veselí nad Lužnicí. Seskok proběhl po skupině na průlet v pořádku a na konci plochy jsme odevzdali padáky a každá skupina zahájila noční přesun do prostoru J.Hradce, což bylo takových 35 km. S jednou skupinou jsem šel a s druhou byly dohodnuty časy a místo, kde se pravidelně sejdu s velitelem té druhé skupiny pro kontrolu jejich činnosti. Počasí nám přálo, teplo, bez deště a tak jsme nad ránem dosáhli určeného prostoru u osady Buk, kde jsme vybudovali základnu a pozorovací stanoviště u silnice. Našla se i zakrytá studna, kam chodili kluci pro vodu na pití, čistili jsme ji pantocitem s KD Vysočina. Jeden z úkolů té „mé“ skupiny bylo mimo pozorování průjezdu vozidel hlavně průzkum vojenské posádky v J.Hradci, kde měli za úkol zjistit typ útvaru a počty bojové techniky. Pro tenhle úkol měli sebou dva průzkumníci běžnou uniformu s bundo košili a lodičkou, aby se začlenili mezi vojáky a tak hned po krátkém odpočinku, očistném vykoupání v blízkém rybníce se převlekli a vyrazili do města. Večer se vrátili s počty techniky a s tím, že sice neměli doklady, ale nikdo je po nich nechtěl, volně prošli do kasáren a do autoparku, kde si vše spočítali, podle techniky usoudili, že se jedná o tankový pluk a pohodlně opustili kasárna a město. Tím splnili jeden z hlavních úkolů skupiny, přesto se přiznali, že v kasárnách zanechali stopy, kde křídou pomalovali techniku padákovými znaky. Základna byla vybudovaná v hloubi lesa asi 100 metrů od komunikace, která se sledovala a kde si průzkumníci vybudovali pozorovací stanoviště v porostu u cesty. Podstatou tohoto sledování bylo to, že zde v nepravidelných intervalech projížděla vetřeska (PV3S), která střídala na bocích kabiny znaky jednotek jak německé armády, tak USA na území tehdejší SRN. Velitelem tohoto značkovacího auta byl myslím tehdy nrtm. Jánn, který pravidelně obměňoval znaky na vozidle a tak je měli průzkumníci rozpoznat a dávat o nich zprávy včetně času průjezdu. Už třetí den z toho byli nervozní, že stále sleduji komunikaci a nevědí, kdy zase projede značkař a tak vymysleli na něho léčku, kterou měli podle úkolu provést na jednotlivé vozidlo, ovšem jinak, než ji provedli. Podél silnice byly hromady štěrku na opravu cesty do které zahrabali starou rouru od kamen, kterou našli pohozenou na kraji lesa a tak vyrobili fugas, rouru nasměrovali do výše kabiny, na dno dali výbušku s el. palníkem, do roury nasypali šišky ze stromů a už se jen čekalo, kdy projede značkař a ta doba čekání byla pro všechny jako impuls proti únavě. Všichni jsme se dočkali, vetřeska projížděla pomalou rychlostí, okna kabiny otevřená, když do toho dostala s velkou ránou dávku šišek i do kabiny, řidič nezaváhal, přidal plyn, auto zmizelo a už se nám po celou dobu neukázalo. Ovšem to byl pouze odvar co bylo dál. Během poledne se objevil na Pionýru (malý motocykl) asi místní borec, tak padesát roků, motorku položil do příkopu přímo proti pozorovacímu stanovišti a aniž by si něčeho všiml šel do lesa směrem k naši základně, kdy nás už hlídka od silnice varovala tak jsme zalehli, ale asi pozdě, zahlédl samopal zavěšený na stromě?! dal se pomalu na ústup, nasedl na motorku a odjel. Náhoda. Těžko říct i po těch létech, ale asi ano. Přišla noc, když na silnici zastavila dvě auta a hlídka hlásila, že přijeli esenbáci (na tu dobu v hantýrce esenbáci -SNB - sbor národní bezpečnosti- dnešní policie) i se psem, chvíli se dohadovali, bylo jich šest a sedmý? Náš místní borec, který zůstal na cestě. Byla tma, čtyři průzkumníky jsem rychle poslal obchvatem na kraj lesa, aby v padli policistům do týla, pokud vkročí do lesa a dají se po lesní cestě, která byla lemovaná křovím a tak to byla přirozená past na léčku do které skutečně vkročili v čele se psem a když začal pes vrčet, okamžitě nás (nevěděli koho) vyzývali, abychom se vzdali a vystoupili vpřed, jinak pustí psa. Postavil jsem se před ně, tak na 10 metrů, slabě viděli jen siluetu a další průzkumníci mi kryli záda, tak jsem policistům odpověděl jestli pustí psa ,dostane zásah slzným plynem, tak ať si ho drží zkrátka a pokud jim o něco jde, že jsou obklíčení, ať se otočí, kde jsou zezadu „jištěni“ dalšími osobami. Krve by se v nich nedořezal, baterkou jsem si posvítil na sebe a to jim doslova spadla brada, když viděli vojáka v červeném baretu a za mnou další se zbraněmi v rukách. Bylo to pro ně tak šokující, že mlčky stáli a pomalu jim docházelo, co se přihodilo. Vyndal jsem průkaz (v té době jsme měli jako vojáci z povolání pouze malé osobní průkazky místo obč. průkazů ) a jejich velitel, nadporučík, který vystoupil dopředu se jen na něho podíval a kroutil hlavou. Takže se vše vysvětlilo, policisté se mlčky stáhli zpátky k jejich vozidlům, ale tam začal šrumec, dohadování a milého chasníka, který nás práskl si vzali sebou. Pro nás to bylo nakonec příjemné zpestření, ovšem druhý den? Dopoledne hlásila hlídka u silnice, že se tam znovu objevil ten chasník z noci, nechal Pionýra v příkopě a odkráčel mimo nás do lesa. Aniž bychom se domluvili,kluci přinesli dýmovnici, Pionýra přenesli na okraj pole s obilím, které bylo proti pozorovacímu stanovišti, ke stojánku přivázali dýmovnici, nataženou šňůrku od zapalovače zapíchli kolíkem do země a bylo to. Všichni jsme zalehli na kraji lesa o trpělivě jsme čekali na návrat toho chasníka, který přišel po dlouhém čase, nevěřícně se rozhlížel kolem, nikde nikdo, kroutil hlavou, ale šel pro Pionýra, sundal ho ze stojánku, sjel do příkopu a už byl zahalený červeným dýmem, což ho vyděsilo, Pionýra odhodil zpátky a jen jsme viděli vlnit obilí, jak utíkal pryč. Co si budeme povídat, ještě že jsme leželi, jak s námi cloumal smích. Mezi tím, někdo řekl návrh, že v rybníce nedaleko nás jsou kapři, že bychom mohli nějakého ulovit a opéct. Tak se uskutečnila výprava na ryby, kapry bylo vidět, padlo rozhodnutí použít samopal a střelit je, což se také stalo, hned byli dva krásné kusy na opečení. Že jsme je střelili?V té době bylo normální, že každý průzkumník měl po kapsách munici do své zbraně, ani se to nehlídalo a na druhé straně se nikdy nic nestalo, že by to někdo z nich zneužil, nebo použil jen tak. Navečer už se stmívalo, měli jsme ryby v sobě, když hlídka hlásila pohyb v obilí, tak jsme se tam běželi podívat co se děje. Z obilí se vyrojili tři hlavy, obhlíželi situaci, pak vyběhli všichni tři borci, popadli Pionýra a obilím ho táhli pryč a bylo po divadélku. Další den, už pátý, jsme obdrželi zprávu, přesunout se na určený čas na jindřichohradecké letiště a na jeho konci být připraveni na přílet vrtulníků, které nás stáhnou zpátky. Po přesunu v podvečerních hodinách, jsme obsadili porost na konci letiště a v určeném čase se skutečně objevili dva vrtulníky Mi-4,jenž dosedli na určené místo, které jsem vytyčil jednou dýmovnicí, skupina do nich naběhla a odletěla. Já jsem čekal na druhou skupinu, s kterou jsem hodinu po první ze stejné plochy odletěl vrtulníky, které se pro nás vrátili a odletěli s námi na letiště Č.Budějovice, kde na nás čekala vozidla a která nás odvezla zpět na místo soustředění roty na Vltavě za Českým Krumlovem. Mimochodem, s velitelem druhé skupiny, která působila na opačné straně J.Hradce a měla obdobné úkoly jako ta „moje“ skupina, jsem se scházel vždy jednou za den na místě a v čase, které jsme si dohodli. Asi padne pár otázek jako, co jsme jedli? Měli jsme stravní dávky KV Vysočina pro výsadkáře, které jsme před nasazením „vykuchali“, vzali si z nich jen co nám chutnalo, pitnou vodu jsme brali ze studny, tak, že na padákové šňůře byla přivázaná polní láhev, kterou jsme hodili do studny a tak tahali vodu nahoru, až do doby, kdy někoho napadlo asi tak po třech dnech odkrýt víc dekl studny a tam plavala mrtvá myš, takže bylo po vodě, ovšem nic to s námi udělalo. Proč jsem byl u skupin? Cvičení probíhalo v době srpnových událostí z roku 1968, byl rok 1971, ale přesto byla v celé republice zvýšená ostraha na vše podezřelé, co by nasvědčovalo k nějakým akcím k tomuto výročí, tak jsem tam byl nejen jako rozhodčí, ale i záruka, že se nestane nic nepředvídatelného a ono se stalo - s policií. jafor



Setkání s MiG-em.

Bylo to v první polovině sedmdesátých let, kdy jsme pravidelně jezdili na chrudimské letiště na výsadkové soustředění rot hloubkového průzkumu k plnění plánu cvičných seskoků padákem. Z pravidla na 4-5 týdnů v letních měsících, což bylo náročné nejen na ubytování, bydleli jsme pod stany na letišti hned u výsadkového cvičiště a veškeré vybavení tábora včetně kuchyně jsme si museli pravidelně dovezli z mateřských posádek. Vedro, pálivé slunko, přes polední hodiny se nedalo na prudkém slunci nic provádět, veškerá činnost se odvíjela v ranních nebo podvečerních hodinách. Ranní letový provoz a seskoky mnohdy začínaly po čtvrté hodině ráno, tak aby se ukončili co nejdřív, poté se průběžně balily padáky na podvečerní až noční seskoky a tak stále dokola. Plnili jsme předepsaný plán seskoků podle získaných třídností. Já jsme v té době měl Instruktora a tak jsem mohl provádět dva seskoky denně a tím jsem měl plán v krátké době splněný a mohli jsme s tichým souhlasem velitele soustředění (tehdy pplk.Jarda Janků, vynikající chlap, byl na zpravodajském oddělení 4.velitelství armády v Písku na výsadkové funkci) jít na další seskoky na sportovním padáku, já na typu PTCH-7 M, na svoji dobu velmi rozšířený padák pro sportovní parašutisty, který jsem měl z domovského para klubu. Seskoky na něm, na ruční otvírání, to byla paráda, rychlé otáčení, označení M znamenalo modifikace, měl zkrácené přední šňůry a tím měl větší dopřednou rychlost, obratnost ve vzduchu a přesné přistání zpravidla do pískového kruhu. Krásné bylo i to,že nás šéf soustředění nechal provádět seskoky z výšky, kterou jsme si sami stanovili, letový plán na každý den byl na výškovou hladinu do 4 tisíc metrů a tím jsme si na závěr provozu mohli jít do větší výšky. To jen tak úvodem k tomu co jsem prožil. Pardubické letiště je tak vzdušnou čárou vzdálené necelých osm km, kde hnízdili v té době stíhači s MiG-21 a pro koordinaci letového provozu, když jsme my prováděli seskoky, měli buď klid na zemi, nebo nesměli do našeho koridoru létat při přistávání na domovské letiště. Bylo navečer, klidné počasí, šli jsme v letounu AN-2 do větší výšky, skáče se po dvojicích, jsem v poslední dvojce, jdu druhý volný pád, krásný let dolů, když jsem byl asi v tisíci metrech, prohnala se vedle mne tak na vzdálenost sto metrů stíhačka MiG- 21, kde jsem ve zlomku vteřiny postřehl pilota v kabině, jak je vytřeštěný víc jak já, okamžitě jsem otvíral padák a klepal jsem se jak ratlík až na zem. Jednoznačně to byla letecká mimořádka, byl zastavený letový provoz, žhavily se telefonní dráty na letový dispečink pardubického letiště. Asi za dvě hodiny přijel z Pardubic gazík s mladým pilotem- nadporučíkem s lahví koňaku v ruce, který se pokorně sháněl po tom paragánovi, kterého potkal ve vzduchu. Pilot porušil nařízení z předletové přípravy, kde nesměli letět do prostoru výsadku, prý na to zapomněl a řídicí létání mu dal „šanci“ dohodnout se s námi, jestli budeme ochotni přistoupit na jeho omluvu, jinak se to budě řešit služební cestou. Tak jsme mladého delší dobu trápili a asi po hodině jsme zavolali na řídicí věž v Pardubicích,že je to v pořádku. S pilotem jsme poseděli, koňak padl „za vlast“ a bylo to. Ovšem jen na pár dnů, kdy se po dohovoru objevili na našem letišti piloti s jejich tehdejším náč. výsadkové služby k provedení povinného seskoku a kdo byl mezi nimi - mladý nadporučík z MiG-u. Což nás nadchlo, přijeli s nabalenými padáky, tak jsme hned pro ně zorganizovali provoz, šel jsem je vysazovat z Anduly (AN-2) a co budu povídat. Piloti, kteří měli nalétáno nějaké stovky letových hodin na stíhačkách se nenápadně na nás obraceli, jestli bychom za ně provedli seskok za „flašku“, což nás pobavilo, jen aby si to ti kluci od MiG-ů vychutnali, jaké to je vlézt do dveří letadla s batohem na zádech a vyskočit. Po nasednutí a odstartování bylo najednou na palubě ticho, deset bledých tváří sledovalo každý můj pohyb, když jsem rukou ukázal ukotvit lana, bylo to jak při startu soutěže, kdo bude dřív zaháknutý. Jak jsme šli pomalu do náletu, jejich obličeje nabíraly různé grimasy a barvy. Nejprve jsem je měl vysadit po pěti na dva průlety, ale při pokynu vztyk a připravit, zvedli se pouze první dva, oddaně se mi postavili ke dveřím a se zavřenýma očima v křečích opustili palubu. Při pohledu na další mi bylo jasné,že ještě budou problémy, a byly. Ukázal jsem na další dva, pomalu se posunuli ke dveřím, kde si ovšem ten první klekl, tak jsem ho uchopil za padák a vyklopil ho ven, podobně vyšel i jeho parťák a to bylo pro další už silné kafe, křečovitě se drželi madla podél lavice, mlátil jsem je přes prsty a tahal je ke dveřím kde se bránili a to mne utvrdilo,že všechny třeba vyházím, ale půjdou. Poslední dvojice se na mne nalepila, jeden se na mne pověsil jako opičák, z očí mu bylo vidět jen bělmo, musel jsem ho odtrhnout a vyhodil ho pozadu, aby neviděl ven a poslední ho následoval podobným výskokem. Byl to pro ně nepřekonatelný problém, který jsme si vychutnali, na zemi se všichni bavili, protože i mezi dvěma „skokany“ byla mezera a všem bylo jasné co se děje v letadle. Jejich odborný náčelník pro výsadkovou přípravu byl bývalý výsadkář Franta K.,tak věděl o co jde a byl rád, že všichni jeho svěřenci vypadli z letadla a nikdo se nevrátil v letadle dolů. Pak se řekne skoč si na padáku. Z naší strany a hlavně moji to byla příjemná odveta za setkání ve vzduchu. Na přiloženém snímku je padák řady PTCH. jafor

1



Skupina hloubkového průzkumu STAS.

Dne 20.2. 1945 byla v prostoru mezi obcemi Heřmaneč a Radlice, asi 25 km východně od Jindřichova Hradce vysazena ze Sovětského svazu skupina hloubkového průzkumu ve složení velitel Štefan Bandur (stav.asistent,26.5.1921),radista Emil Šimko (pomocník ve mlýně,7.5.1921) a průzkumník Ján Velík (dělník,2.8.1921), všichni přísl.československé 2.paradesantní brigády a slovenské národnosti, byli vysazeni chybou pilotů v tomto prostoru z letounu Dakota najednou z obou postranních dveří, včetně kontejneru s materiálem, asi v 21 hodin. Jejich vysazení proběhlo bez problému, padáky zůstali na stromech, kontejner s materiálem se našel a skupina se sešla ve 4 hodiny ráno, aby podle mapy zjistila, že je vysazena mimo operační prostor. Odebrala část zásob a materiálu ze zásobníku a ten zakopala. V obci Heřmaneč v domě č.p. 31 u rolníka Josefa Tůmy se výsadkáři ukryli a odpočinuli. Poté se vydali na přesun, kdy se vydávali za slovenské dělníky, kteří uprchli z nucených prací v Německu. Všude, kde procházeli a oslovili místní lidi se jim dostalo podpory, velkým zdrojem informací pro ně byli lesní dělníci, kteří je informovali o německých jednotkách a sovětských partyzánech. Trasa jejich pochodu byla směrem na Jihlavu, kterou obešli a šli dál na jezero Velké Dářko a Žďár na Sázavou, kde narazili na partyzánskou skupinu NKVD VPERJOD, kterou řídil mjr Melničuk a která řídila další zpravodajské skupiny v daném prostoru ZAREVO, KOZINA, PROMIN, KIROV. Skupina STAS ovšem neměla žádné osobní doklady a tak musela zůstat pod kontrolou Melničuka, včetně radiového provozu. Přes hajného Uhra, se skupině STAS podařilo získat kontakt ve Ždáru nad Sázavou s Albertem Sedlákem, který se stal jejich pomocníkem, zabezpečil pro ně ubytování a byl zdrojem zpravodajských informací a dalších pomocníků, včetně přemístění radisty Emila Šimka do obce Svratka k Bedřichovi Jiroušovi, který se o radistu postaral. Skupina úspěšně unikala protipartyzánským akcím německých jednotek až do posledních dnů 2.sv.války, kdy 3.května 1945 zadržela příslušníky partyzánské skupiny CALCIUM, kteří byli na přesunu do prostoru z Luže u Košumberka na Vysočinu, kde měli zabezpečit spojení v připravovaném povstání pro okupantům. GRU vydalo rozkaz pro STAS k přesunu 5. května 1945 do Bratislavy a do Trnlinku u Modré, kde došlo k rozpuštění skupiny. jafor

1



Recenze knihy „Pod vrchlíky padáků“ - autor Miroslav Řezníček.

Autor knihy předešel dobu tím, že pojal koncepci díla tak, jak ji pojali autoři TV seriálu „Raport o Velké válce“, kteří si nedali za cíl zveřejňovat všeobecně známé historické události a popularizovat významné osobnosti, ale zaměřili se na prožitky prostých řadových vojáků. V knížce jde o volné sdělení prožitků vojáka základní služby, který se později stal vojákem z povolání, ale toto pozdější období zde nezdůrazňuje a nerozšiřuje a tohoto období využil k tomu, že své odborné poznatky použil k prohloubení znalostí dané problematiky. Je zřejmé, že si nedal za cíl napsat odborné historické pojednání (to bylo již dostatečně zpracováno v publikacích Jiřího Šolce a jiných), ale jako první autor připomíná různé detaily denního života vojáka, které se v jiných publikacích neobjevují a tak zažehává oheň vzpomínek u čtenářů, kdy si začnou vybavovat různé podrobnosti, léty již zapomenuté. Mám na mysli bývalé výsadkáře. Ostatním čtenářům, kteří u výsadkového vojska nesloužili, poodhaluje roušku tajemství příčin vzniku trvalých přátelství na celý život, které u jiných druhů zbraní nejsou běžné. Publikace je také důkazem toho, že příslušníci těchto odloučených výsadkových jednotek prodělávali plnohodnotný výcvik a nebyli nějakým apendixem 22. výsadkové brigády, která se považovala jako centrum výsadkového vojska tehdejší ČSLA. Drobným nedostatkem je autorovo vyjádření svých názorů na současnost a to v závěrečných větách, protože knížka zůstane trvalou památkou i do budoucna. Celkově lze toto dílo, jako prvotinu autora, hodnotit jako zdařilé. Lze je doporučit nejenom všem bývalým příslušníkům této jednotky, ale také všem výsadkářům, kteří sloužili u jiných útvarů a také všem, kteří se o tento druh zbraně zajímají. V daném případě jde o pojednání ojedinělé, které může být inspirací pro napsání podobné literatury, zvláště když zůstává stále jedno „Bílé místo“ a tím je absence zpracování tzv. „Zlaté doby“ 22. výsadkové brigády, která se v šedesátých létech přesunula ze Slovenska do Prostějova. ČeFr

1



Smutná zpráva.

Vážení kolegové.
Dne 18.9. opustil naše řady v Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno kolega plk.v.v.Ing.Mojmír RES ve věku 90 let. Narodil se 17.února 1924, rodák z Brna, v roce 1945 při osvobozování Brna se aktivně zúčastnil bojů proti německým okupantům a jejich internaci do sběrných táborů. Ještě v tomto roce byl odveden k 10. pěšímu praporu v Brně, absolvent ŠDZ v Brně, postupně povýšen na podporučíka, vel. spoj.čety 1. samopalného praporu v Uherském Hradišti. Absolvoval Voj.pěchotní akademii v Hranicích n M. vyřazen jako poručík a v říjnu 1948 po zkouškách přijat k výsadkovému vojsku, prošel školou pro vel. spoj.čet v Novém Městě n.Váhom, po přeškolení kurzu výsad. vojska ve Stráži pod Ralskem zařazen k 71. pěším praporu čsl. parašutistů v Zákupech na funkci spoj .náčelníka tohoto výsadkového praporu a později rovněž na funkci spoj. náčelníka 65. výsadkového praporu v Žilině, který se později přestěhoval do Prešova, kde zastával funkci velitele praporu. Postupně prošel dalšími velitelskými funkcemi u dalších pozemních jednotek až do svého odchodu do zálohy po 35 letech voj. služby. I přes svoje zdravotní omezení, kdy mu nesloužili nohy, stále jezdil vozidlem Favorit, naposledy na naši čl.schůzi 2. září t.r, ve svých 90 létech, byl k sobě tvrdý, za ta léta členství v našem klubu, nikdy nevynechal žádnou schůzi, pravidelně navštěvoval setkání VV ve Starých Splavech, kde byl naposledy v roce 2012 a kam jel svým vozem z Brna a zpět za volantem ( v 88 létech), nesmírně si vážil červeného baretu a byl hrdý, že mohl sloužit v minulosti u výsadkových jednotek. Odešel náhle po srdečním selhání. Čest jeho památce.
předseda Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno Jaroslav Foršt

1



Úvaha a vzpomínka

Kdykoliv se sejdeme na nějaké akci našeho KVV,vzpomínáme. Vzpomínáme to je široký pojem. Vzpomínat můžete v dobrém,ale taky ve zlém,na dny slunečné,ale i zamračené.A protože většina z nás už překročila šedesátku i více,vynásobíte-li tato léta počtem členů našeho klubu,můžete vzpomínat nejméně (pozor,hrozné číslo..) na 1000 let do této doby prožitých. Ano,ne všechna ta léta byla „výsadková“,bylo jich určitě méně,ale vzpomíná se na ně nejlíp. Důvodů je mnoho,ale možná všechny důvody převyšuje jeden:totiž,byli jsme mladí. Ale,dosti nostalgie.Vzpomínky na výsadkaření nás vlastně sdružily do našeho klubu.A to je dobře. Oproti kolegům nejsem dlouho členem KVV.Život šel tak jak šel,ale v klubu jsem moc rád.Je úžasné,že se sešla parta lidí,kde hodnosti,funkce,nějaké třídy,počty seskoků atd.atd.nehrají už vůbec žádnou roli. Spojuje nás ale jeden nezapomenutelný životní prožitek; a tím je prožitek visení na pár šňůrách pod kouskem nějakého perkalu či silonu, v relativně (alespoň pro normálního člověka)“strašné výšce“,počínaje šesti sty metry a výše; a tam jsme si všichni rovni.Bezvadné… Píšu tyto řádky s cílem vzpomenout na jednoho člověka,který není už dlouho mezi námi. Ale píšu je taky proto,že když pozorně naslouchám všelijakým oficiálním i neoficiálním řečem,uvědomil jsem si,že doba buď preferuje,ale i zavrhuje to či ono,dnes třeba z důvodu změny zorného úhlu,nebo vlivem soudobých názorů a náhledů.Nemyslím jen názory politické,ale i doktrinální a i jiné.No,a někdy také zazní,že když byla bývala brigáda a když býval pluk,tak to byli ti „praví“ výsadkáři…Nejsem na takové projevy zvláště háklivý,nakonec nejsem fundovaný historik a nepřináleží mi právo něco soudit,ať kladně či záporně. A také-je to dávno… No a teď si přihřeju „polívčičku“.Chci vzpomenout speciálně na výsadkáře divizní.Tedy na výsadkáře,kteří nesloužili pod ochranným „deštníkem“ velkého výsadkového útvaru.Tam je totiž vše jasné,všichni v jedné uniformě,na jedné stravě,všichni cvičí na výsadkovém cvičišti a také - „šarže-nešarže“ všichni poslouchají pokyny baliče,třeba četaře a náčelníka výsadkové služby,třeba nadporučíka.A když přijede nadřízený z míst nejvyšších a dozorčí mu hlásí,že brigáda,pluk momentálně skáče,i ta nejvyšší hlava pomazaná, podlehne jistému respektu a ubere třeba ze svého „kontrolního plynu“. Měl jsem tu čest,že jsem byl prvním velitelem roty hloubkového průzkumu nově zformovaných divizních průzkumných praporů v roce 1966,konkrétně u tehdejší 3.motostřelecké divize v Kroměříži.Prapor vznikl z divizní průzkumné roty.Ta neměla výsadkovou jednotku, ale vyčlenění příslušníci roty odskákali základní řadu seskoků u tehdejších výsadkových stře-disek (Chrudim a Luštěnice).Dostali odznáček a tím jejich výsadkaření,ale i materiální zvýhodnění,skončilo.Nenosili baret,žádné zvláštní uniformy s nášivkami atd.,neměli zvýšenou stravní normu,byli zase běžnými průzkumáky (ale se vzpomínkami). Prapor byl dislokován do kasáren v Kroměříži,kousek od tehdejší budovy štábu divize, ale kasárna převzal po tankovém praporu.Navíc bylo stanoveno,že u praporu bude zřízena průzkumná ŠDZ,která bude mít dvě čety výsadkové.Nevím,jestli někdo prožil budování zcela nového útvaru v hodně opoužívaných kasárnách..Je to neskutečné množství práce,manuální především.Jak už to tak bývá,torzo rozpuštěné průzkumné roty přijelo do Kroměříže nějak na konci jara a úkol byl jasný-zahájit plnohodnotný výcvik-počátkem výcvikového roku,tedy 1.října.No,u výsadkové jednotky to,mimo jiného,znamená zahájit výsadkovou přípravu a také plnit Plán seskoků (bez plněného a ke konci roku splněného plánu seskoků,ztráceli vojáci z povolání některé náležitosti,třeba nárok na bezplatné stravování,nárok na zvýšený funkční plat atd.).Takže, pro mne, ale také pro nově ustanoveného náčelníka výsadkové služby a též pro zástupce velitele pro výcvik to,zase mimo jiné,znamenalo-vybudovat především výsadkové cvičiště,padákový sklad a výsadkovou překážkovou dráhu.Přitom-pozor,sklad ne pro 40 padáků rHPz,ale pro další dvě čety ŠDZ,tedy nejméně pro stovku hlavních,záložních padáků a veškerý další padákový materiál.No a protože jsme byli „fungl“ nový útvar,vše muselo být pokud možno novější než nové.Tedy vzorné a ukázkové.Nic není na vojně nemožné,rozkaz musí být splněn a tak se budovalo Zde musím uvést-bez ohledu na hodnosti,funkce a především - rukama.Jenže „moje“ rota nebyla jediná,vznikala průzkumné rota OT a průz-kumná tanková rota.Budovaly se i jiné sklady,parky bojové techniky,navíc ,protože 3.msd byla druhosledová,zabezpečovala při mobilizaci postavení další divize (tedy i pzpr),takže pokud jde o bojová vozidla,měli jsme každý z velitelů rot v parku techniku pro roty dvě,ale osádku na vozidlo jednu.Ale,abych se nezaplétal,to vše,co jsem vzpomenul,jsme plnili jen s hrstkou vojáků (vlastně druhý ročník bývalé pzr) a pozvolna nastupujícími (po „všech čertech“ sháněnými) dalšími vojáky jak základní služby,tak vojáky z povolání. Hlavní „síla“měla nastoupit až v říjnu,tedy nástupem příslušného odvodového ročníku.Strašná to doba,bylo třeba také stavět služby,stráže a tak jsme NŠ každý den ráno „zatajovali“ každého vojáčka,což se nám většinou nedařilo.Major Ing.Křížek byl totiž zkušený NŠ. Nevím,jestli si dovedete představit „ovzduší“,kdy,po dlouhém období v Kroměříž přítomných jen motostřeleckých a tankových jednotek ,se objevilo pár vojáků s červenými barety. Všichni náčelníci na divizi „zpozorněli“.Nejdříve byly připomínky k baretům,ty byly,totiž, znovu zavedeny,po velmi dlouhé době,právě v době vzniku pzpr.Pak ke stejnokrojům,pěšáci neznali nesmírně slušivé stejnokroje vz.19 s popruhovým opaskem,kanadami a nášivkou na rukávě. Tehdy dosluhovaly ve výstroji vojáků z povolání vysoké boty a rajtky.Na každém ná- stupu za přítomnosti divizních náčelníků,jsme s Krejcarem a posléze s Třasoněm a dvěma výsadkáři-veliteli čet v ŠDZ,pozorovali pohledy na naši výstroj.Jistá nechuť byla umocněna i tím,že na týlu divize přibyly nejen do materiálových karet ale i do divizních skladů,do té doby naprosto neznámé druhy materiálu.Nešlo jen o padáky,ale také o zásobníky GK-30,trhací šňůrky,náhradní výtažné padáčky,barety atd. atd.A třeba spojaři divize 10 ks naprosto neznámých stanic RM-33 s bednou náhradních dílů.Autaře rozčilovalo obyčejné auto-skříňová V3S-ka jen proto,že se nazývala přepravník padáků.A když divizní provianťák prozradil,že u celé divize je pět vojáků z povolání,kteří mají nárok na bezplatné stravování a dokonce ve zvláštní jídelně a k tomu se přidal divizní doktor,že jezdíme v rámci služební doby na 14 dní do Pieš-ťan na povinnou rehabilitaci,to všechno nějakou lásku k nám nezvyšovalo.Trvalo velmi dlouho,než jsme byli plnohodnotně akceptováni,ani nemusím říkat,že že jsme si nemohli dovolit přestupek,nekázeň,nesplnění,byť drobného úkolu apod.Naštěstí,jak vojáci mé roty,tak později nastoupivší žáci ŠDZ se v situaci rychle zorientovali a pomáhali nám v budování dobrého jména a postavení těch několika výsadkářů pzpr u divize.A sotva jsme ukázali,že výsadkář není jen baret,už přišlo z divize nařízení,že službu u vchodu na štábu divize bude stavět jen průzkumný prapor z řad svých výsadkářů. Divize začala být na nás dokonce hrdá… U mé roty byli tabulkami plánováni dva vojáci z povolání.Já-velitel roty a pak výkonný praporčík – balič,vysazovač.Každý velitel roty sní o kompletní naplněnosti roty a naplněnosti vojáky z povolání zvláště.A tak,zatímco každý běžný velitel tankové roty měl nejméně dva velitele čet – poručíky(tehdy,jako zkušený nadporučík jsem už věděl,že poručík není od slova poroučet,ale od slov- býti pro ruce), já jsem neměl nikoho,funkce velitelů skupin HPz byly obsazeny absolventy ŠDZ.Nemohu si stěžovat ani na jednoho,kteří prošli mou rotou,ale přece jen,byli to vojáci základní služby.A tak jsem denně „bombardoval“praporního kádrováka žádostí o praporčíka.Věděl jsem,že jde o nadlidský úkol,on denně volal na OVS,volal po útvarech,tlačil na kádrováka divizního-ale stále nic.Problém byl složitý,musel se najít poddůstoj-ník,který by chtěl sloužit na vojně jako voják z povolání,ale musel být výsadkář a pokud možno,zkušenější.Výsadkoví praporčíci byli,ale ti sloužili u výsadkových útvarů,tam měli, v naprosté většině,vybudovaná postavení,měli v posádkách rodiny atd.neměli tedy důvod se stěhovat.Ale,po roce a něco přišel ve čtvrtek kádrovák ke mně,v ruce držel papír a na tváři úsměv a už ve dveřích skoro křičel:“Jirko,v pondělí nastupuje tvůj praporčík,četař Třasoň František…“. V pondělí mě opravdu volal velitel praporu k sobě.V kanceláři stál štíhlý kluk (Franta byl o dva roky mladší než já, bylo mu tedy 23 let).Velitel praporu s úsměvem a s úlevou ve tváři nás představil a po chvíli jsem si vedl svého „staršinu,baliče,vysazovače“ k sobě.Zavolal jsem NVS-ovi,tehdy npor.Františku Krejcarovi a začali jsme s „výslechem“.Brzy jsme poznali ,že jsme„koupili“ bezvadného kluka,charakterově i pracovně,ale také hlavně odborně zdatného. Frantík Třasoň totiž aktivně skákal ve Svazarmu,měl už kolem stovky seskoků a to na několi-ka typech padáků.Byl skromný,inteligentní,měl nedlouho po vojně,nemusel se dlouho učit ně- jakým základům,uměl střílet a také,vyznal se v technice,byl vyučený automechanik a rota měla čtyři vétřiesky a pět obrněných kolových transportérů…Takže Franta byl i takový technik roty. S Frantou jsem spolupracoval skoro sedm let.Tehdy se hodně soutěžilo,skoro ve všem.Vyhráli jsme několik soutěží o nejlepší rotní sklad,různé soutěže v péči o materiál roty,včetně zbraní a atd.Franta to neměl lehké,mimo rHPz,se staral o padákový sklad praporu,cvičil se na vysazovače,baliče (tehdy, na padáku,v jehož záznamníku nebyl v rubrice balení podpis baliče, se skutečně nesmělo vyskočit) Neoprašoval jen padáky a jiný para materiál,podílel se na opravách,obměnách,evidenci atd.Jak jsem řekl,neměl na starosti jen svoji rotu,ale další dvě silné čety ŠDZ..Společně s naším nynějším předsedou KVV Brno,kol.Jardou Forštem,který pracoval ve stejné funkci u praporu v Jindřichově Hradci,kontrolovali balení a vysadili v rám-ci každoročního soustředění rot HPz 4.armády tisíce výsadkářů.A pokud si vzpomínám,bez jakékoliv vážnější zvláštní události.Bylo to proto,že roty ostatních praporů nezískaly takové výsadkáře-praporčíky,jakými byli tehdy dnešní kolega Foršt a můj Franta Třasoň. S Františkem jsme brzy navázali pevné přátelství,asi takové,jak se v memoárové literatuře zdůrazňuje jako „výsadkářské“.Hodností mě oslovoval jen při nástupu,kdy mi podával hlášení,jinak mi říkal „zásadně“ jen-veliteli.Ať jsme viseli někde nad Chrudimí,když se nám po-dařilo být v jedné výsadce a nebo,když jsme se máčeli ve vlnkách Seče při seskocích do vody. Už jen krátce.Franta velmi špatně plaval.Podařilo se mu to utajit při všech přezkoušeních před seskoky do vody.Bát se nemusel,v tabulkách roty byl velký nafukovací člun (dnes-asi raft) a k němu patřilo několik moderních,velmi spolehlivých plovacích vest.Až jednou,počasí pro seskoky do vody nebylo ideální a proto jsme v rámci součinnosti s ženijní brigádou v Pardubicích,vypůjčili pro seskoky takové pracovní ženijní obleky,které měly ve výši prsou nafu-kovací komoru.Hadička vedla na záda.Seskoky do vody skákali jen vojáci z povolání z důvodů zvyšování třídnosti.Co si budeme povídat,bylo u toho dosti žertování i dost rozvernosti..V nestřeženém okamžiku někdo ze „srandy“ v Andule Frantovi povolil nafukovací ventil a sa-mozřejmě vzduch unikl.Nic netušící František dopadl do Seče,spoléhal na onu komoru, ta nepracovala,trošku plaval jen záložní padák a toho se křečovitě držel Franta.Povinný záchranný člun obsluhovali vojáci ŠDZ a když celé odpoledne viděli,že seskoky do vody probíhají v klidu a pohodě,moc se nenamáhali nějakým zrychleným veslováním,aby Františka vytáhli. Franta sice něco křičel,ale když se topíte…a hlavně nechtěl prozradit,jak je na tom s plavá-ním..Nezapomenu na jeho modré rty a slova: “Veliteli,já jsem se málem utopil…jak byste zítra sušili padáky?“ Léta prožitá s dobrými kamarády utíkají rychle a člověk si to neuvědomuje..Když jsem se ,asi před dvěma roky dověděl,že Franta už není,všechna ta léta se mi vybavila.Nejen příhoda na Seči.Škoda dobrého kamaráda…. František umřel skoro „banálně“ a při tom lidsky.Jednu letní sobotu roku 1998,si dopoledne odskočil v Aeroklubu (už nesloužil v armádě) dva seskoky a pak se šel podívat na zahrádku u Moravy v Kroměříži, jek se červenají rajčata na záhonku.A při tom mu náhle a navždy selhalo srdce..Jemu,celoživotnímu sportovci….a také-výsadkáři v pravém slova smyslu. Takže přátelé,i u divizí,v tom složitém šrumci probíhající studené války,v řadě případů v ne moc atraktivních posádkách,skákali,ale také„provozovali“náročné řemeslo,které se zove průzkum,kluci v baretech. Výsadkáři… Jiben



Smutná vzpomínka.

Dnes časně ráno, někdo mi zabušil na vrata.
Otevřu! A představte si, ona to zubatá!
Příšerná bába na mne zuby cení,
jakýsi seznam měla pod paží a kosu na rameni.

A hned začala v tom seznamu listovat
a prsty počaly ji nějak divně hrát.
Copak to asi hledá baba zlá?
Najednou vidím přes rameno,
že hledá pod písmenem H.

Jsi přece Hledík, říká si sama pro sebe
a do rukou cpe mi rozkaz k cestě do nebe.
Nespěchej bábo, už Švejk přec říkal “To chce klid“,
musím Ti proto nejdřív něco vysvětlit.

A silným hlasem bábě kážem,
nemluvíš s blbcem, ale s paragánem!
Ty myslíš, že to na Tobě závisí?
My paragáni máme také svoje předpisy.

A pak si já bábo skočím k jezeru udělat inventuru,
očima přehlédnu krajinu, lesy a podivám se vzhůru.
Když lesy na pozdrav mi zašumí
a nad hlavou mi stroje zaduní.
Pak budu mít ve svém srdci klid.
Dej sem ten příkaz bábo,můžeme klidně jít.

Halt, bábo počkej!

To byla hloupost co jsem Ti teď povídal,
já s Tebou nepůjdu, já chci tady žíti dál.
Stavím se proto k smrti zády.
Prostě, jít nemohu, mám tady svoje kamarády.

Miloš Hledík +21.10.2012

1



Zákupy

Přátelé! Jak ten čas strašně letí.
Zde, na tomto náměstí před šedesátipěti léty
v baretech rudých výsadkářů stály zástupy
a vítalo je krásné město Zákupy.

Zákupy - zde, před Heldovkou naše řady stály,
zde rodily se naše výsadkářské ideály.
Zákupy - které přijaly nás vřele za své,
Zákupy - náš druhý domov-všem nám bylo jasné.

Zákupy - kolik jsme tady při výcviku potu prolili,
ale i mnoho krásného prožili.
Je nutno vzpomenout si taky,
že z obyčejných kluků, stali se z nás praví chlapi.

Vzpomínám, když poprvé jsem tady z vlaku vystoupil
a poprvé zákupský vzduch jsem vpil.
Potkal jsem dívky, které šli na nákup,
za mnou se točily a říkaly si: „zas přijel další fešák do Zákup“.

Vzpomínám na první dopis, kdy oslovil jsem mámu.
Maminko - já sloužím v Zákupech u paragánů.
A v civilu pak, kdy mluvilo se o vojně,vzpomínkou tajil se nám dech.
A hovor začínal vždy pyšně: „to u nás v Zákupech“.

Věřím, že jméno ZÁKUPY musí být jednou v dějepisu,
že děti naších dětí-bez jediného hlesu,
napíšou zprávu po všech plotech, po všech zdech,
že první světová začala v Sarajevě a první výsadkáři v Zákupech.

Hoši! My sami víme nejlépe, kolik jsme toho pro vlast udělali
a kolik jsme toho,za výsadkářský život svůj jsme prodělali.
Nikdo se necítí být dědkem - jsme stále hrdí výsadkáři.

Život se s námi nemazlil a mnohé nadělal nám vrásky,
přiznejme jedno jediné – to prosím bez nadsázky,
to neskonalé přátelství, tu lásku ke své zbrani,
to nepochopí nikdo na světě, to dokážou jen paragáni.

A ten, kdo říká, že veteráni jsou hejnem přestárlých dědků,
takový blázen s prominutím, ten z dějepisu zasluhuje pětku.
Naopak! Tu pravdu svatou říci chci do očí všech těch hloupých tmářů,
JSME SLAVNÍ PŘEDKOVÉ – dnešních a všech budoucích výsadkářů.

Přátelé! Teď pohlédněme všichni k nebesům, přes bílých mráčků kopeček.
Vidíte? Odtud nás do Zákup zdraví Mansfeld,Černota a Paleček.
A my, zamáváme i těm ostatním, jsou jich tam už celé zástupy,
zdraví Vás vaši kamarádi – zdraví Vás vaše Zákupy.
Tím končím drazí přátelé! Drahé dámy! Drazí Páni!
Ať žijí slavné Zákupy! Ať žijí Zákupští! Ať žijí paragáni!
AMEN.

Povídání o Zákupech, jejich autor Miloš Hledík (86) byl příslušník pěšího praporu českosl. parašutistů 71 v roce 1947 a které přednesl na oslavě 65. výročí založení výsadkových jednotek v Zákupech dne 8.září 2012. Jafor



Ke čtyřicetiletému výročí tragedie armádních parašutistů v Bulharsku

Vážení členové Klubů výsadkových veteránů, 21.září 2012 uplyne již 40 roků od tragedie, jež postihla parašutisty Armádního sportovního střediska Prostějov, kteří se v roce 1972 zúčastnili Šestého mistrovství spřátelených armád v parašutismu v Bulharsku. 21.září 1972, přibližně 40 kilometrů jižně Sofie, na nechráněném železničním přejezdu u obce Glbnik, narazil v husté mlze projíždějící rychlík do autobusu, který převážel naši tehdejší armádní, ale i státní parašutistickou reprezantaci k seskokům na blízké letiště Kondofrej. Při katastrofě zahynulo pět parašutistů na místě nehody a dalších šest při převozu do nemocnice. S vážnými zraněními nehodu přežili Ivan Hoššo a Bedřich Chudoba.

Zahynuli:
- pplk. Miroslav Krška, 46 let, uskutečnil 511 seskoků,vedoucí výpravy
- pplk.Ing.Jiří Stárek, 39 let, uskutečnil 103 seskoků
- pplk. Stanislav Blažej, 46 let, uskutečnil 4 177 seskoků, zasloužilý trenér parašutismu
- mjr. Jaroslav Jehlička, 46 let, uskutečnil 6 045 seskoků, zasloužilý mistr sportu
- por. Václav Kumbár, 33 let, uskutečnil 4 540 seskoků, zasloužilý mistr sportu
- por. Josef Pospíchal, 31 let, uskutečnil 4 280 seskoků,, zasloužilý mistr sportu
- por. Oldřich Varmuža, 30 let,uskutečnil 1 381 seskoků, mistr sportu
- por. Luboš Majer, 28 let, uskutečnil 3 188 seskoků, mistr sportu
- mjr. Jaroslav Havránek,46 let, uskutečnil 112 seskoků, pilot
- svob. František Sležuk, 20 let, uskutečnil 654 seskoků, voják základní služby
- svob. Jaroslav Svoboda, 21 let, uskutečnil 898 seskoků, voják základní služby

Všichni zahynulí důstojníci byli im memoriam povýšeni do vyšší hodnosti, oba vojáci základní služby, kteří svými výsledky patřili mezi naděje armádního parašutismu pak do hodnosti četaře. Od září 1994 do března 2000 jsem pracoval ve funkci Vojenského a leteckého přidělence Armády České republiky při Velvyslanectví České republiky v Sofii. Ve spolupráci s velením útvaru Železničního vojska Bulharské armády, dislokovaného v obci Glbnik – mimochodem v roce tragedie byli příslušníci tohoto útvaru první na místě neštěstí a poskytovali v rámci svých možností první pomoc našim zraněným parašutistům – a za aktivní pomoci starosty téže obce pana Viktora Petrova byl v těsné blízkosti místa tragedie vybudován pomník se jmény zahynulých parašutistů. Slavnostní odhalení a první pietní akce u něho se konala při příležitosti 25. výročí neštěstí dne 21.září 1997 za účasti obou přeživších parašutistů Ivana Hošši a Bedřicha Chudoby. Dále byli přítomni pan Jaroslav Chromek, který v roce 1972 působil u Armádního sportovního střediska v Prostějově a všechny zahynulé parašutisty osobně znal, vysocí představitelé Ministerstva obrany Bulharské republiky, Generálního štábu Bulharské armády, velení Vojenských vzdušných sil Bulharské armády, v Sofii akreditovaní vojenští diplomaté a Přidělenec obrany Armády Slovenské republiky, akreditovaný v Bukurešti, pan plukovník Jaroslav Procházka. V dalších letech se pietní vzpomínka konala v prostoru pomníku vždy v den výročí tragedie. Při třicátém výročí, v roce 2002, se pietní vzpomínky na místě neštěstí mimo představitelů Bulharské armády a mimo jiných oficiálních osobností zúčastnil i tehdejší Náčelník Generálního štábu Armády České republiky pan generál Jiří Šedivý.

Vážení členové Klubů výsadkových veteránů, v září 2011, při soukromém pobytu v Bulharsku, jsem navštívil i pomník našich parašutistů v místě tragedie. Setkal jsem se také s bývalým starostou obce Glbnik panem Viktorem Petrovem, který – po zrušení místa Vojenského a leteckého přidělence Armády České republiky při Velvyslanectví České republiky v Sofii, které realizovala bývalá ministryně obrany paní Vlasta Parkanová – o pomník našich parašutistů vzorně pečuje. A tak Vám všem mohu sdělit, že dne 21.září 2012 budou k pomníku našich parašutistů položeny květiny a věnována tichá vzpomínka zahynulým nejen v Prostějově, ale i v 1200 kilometrů vzdálené obci Glbnik, na místě tragedie v Bulharsku! Jsem přesvědčen, že si to parašutisté, kteří zahynuli plně zaslouží a že to potěší i všechny Vás, kteří jste je znali, včetně jejich rodinných příslušníků. Čest jejich památce ! Ing. Jiří Koudelka plk.v.v. bývalý VLP v Bulharsku

1

1. řada zleva - Jiří Koudelka, Bedřich Chudoba, Gabriela Koudelková 2. řada zleva - Jaroslav Chromek, Jaroslav Procházka, Ivan Hoššo



Můj život u paragánů:

Tak se má jmenovat kniha vzpomínek, kterou slibuje brněnský kolega Miloš Hledík, jehož verše, se kterými přijížděl na setkání do Starých Splavů, nás vždycky potěšily a pobavily. Jako kdyby mluvil z duše mnohého z nás, když vzpomíná: v duchu procházíte místy, kde jste prožívali vojenskou službu. Kde jste jako paragáni sváděli "slavné" boje a prolili moře potu. Kde jste se samopalem v ruce, oči na stopkách, číhali, kdy se objeví nepřítel a kde se naopak stala ta či ona lumpárnička. Na to vše vzpomínáte se zavřenýma očima a zdá se Vám, jako by to bylo včera... A pak, otevřete oči, podíváte se do zrcadla a s hrůzou zjistíte, co ten neúprosný a krutý čas, co z vás udělal. Hrůzný to pohled...

Staří je hrozná věc. Na nic si nemohu vzpomenout.
Marně si lámu hlavu, jak si s tím nějak pomohu.
Po usilovném přemýšlení a mozkových buněk nářku
já rozhodnul jsem, že navštívím bábu kořenářku.

Slušně ji požádám, by namíchala nápoj z bylinek a kořenů,
po kterém zašlé vzpomínky zpět do hlavy seženu.
Bába si nahlas mumlala ty svoje kouzelné tlachy
a nenápadně zašpitla, že nápoj ten přijde na velké prachy.

Po uvedení sumy na chvíli zmražen stál jsem a ztich.
Ale co - stejně mi stát sebere desetkrát víc na daních.
Aspoň si po napití na vše vzpomeneš, ty můj paragánskej kluku!
Tak jsme se s bábou plácli a podali si ruku...

Doufejme, že ten nápoj báby kořenářky byl úspěšný, abychom při čtení slibované knihy Můj život u paragánů zapomněli na zrcadla a mohli znovu prožívat to naše nezapomenutelné mládí s červeným baretem.

1


Doporučujeme: UTON Copyright by UTON.cz ©