Loučíme se s našim kolegou, kamarádem, přítelem, který odešel náhle a nečekaně do výsadkového nebe. František Antl, válečné dítě, narodil se v prosinci roku 1941 v rodině vojáka z povolání, v té době se jeho otec pohyboval v československém odboji na Vysočině, kde byl zraněn. Matka mu umřela, když byly Františkovi dva roky a tak ho spolu se sestrou vychovávali prarodiče spolu s tetou v Prostějově. Jeho otec, v hodnosti štábní kapitán po skončení druhé světové války učil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě až do odchodu do výsluhy a zde František vzpomínal, jak po válce žili v Hranicích na Hlavní třídě a on jako malý kluk chodil navštěvovat otce do hranické vojenské akademii. Po skončení základní školy studoval střední chemickou školu a věnoval se leteckému modelářství, které ovlivnilo jeho další zájmy o letectví, pokračoval v parašutistickém kroužku a při odvodu do ozbrojených sil,kdy se dobrovolně přihlásil k výsadkářům, měl už za sebou víc jak padesát seskoků. Byl odveden v roce 1960 k 7. výsadkovému pluku zvláštního určení v Holešově, kde absolvoval 2 poddůstojnické školy,absolvoval další seskoky na padáku, ovšem jeho životní cesta se ubírala jiným směrem, ovlivněn vojenským drilem doma, netoužil se stát vojákem z povolání. Přesto se vrátil k otci, který žil v Brně a to byla další cesta životem. I přes civilní povolání se stal oblastním inspektorem parašutismu a jako člen brněnského paraklubu se zúčastňoval světových soutěží. Od roku 1975 se stal juniorským trenérem tehdejšího Svazarmu ,kdy vedl československé sportovní parašutisty. Sám absolvoval na dva tisíce seskoků na padáků a splnil si ještě svůj další sen, absolvoval kurs pilotů dopravní letounů a stal se kapitánem letounu AN-2, Anduly na které nalétal tisíc pět set letových hodin a stal se tak trochu raritou, tím že byl létající trenér. V osmdesátých létech skončil svoji trenérskou činnost a až do důchodu byl v civilním pracovním procesu. Zajímal se o historii, měl hluboké znalosti o druhé světové válce, zajímala ho armáda a její činnost. V rámci našeho klubu výsadkových veteránů předával své bohaté zkušenosti z výsadkového života, rád vedl diskuse o vojenské historii. V září minulého roku se mu splnil sen, když nám armáda umožnila navštívit ke stému výročí bývalá kasárna a síň tradic vojenské akademii v Hranicích, kde zavzpomínal na své dětství na na několika fotografiích našel i svého otce, vojáka. Ale na Františka nezapomeneme. Objeví se nám živě na obrazovkách české televize, když jsem byl minulý rok oslovený brněnskou televizi k natočení pořadu o karibské krizi a tak jsem oslovil jako dalšího Františka, který jako pamětník prožil toto období šedesátých let ve vojenské základní službě. Z počátku se tomuto projektu bránil, ale později přistoupil na požadavky produkce, natáčel se u něho doma medailónek a počátkem listopadu jsme odjeli na Šumavu, kde se s námi natáčel příběh veteránů, kteří jeli do Německa přes Šumavu navštívit bývalé protivníky z období studené války sedmdesátých let. V Německu jsme se skutečně setkali v pivnici s našimi protějšky, veterány bundesweru, kdy jsme si před kamerami vyměnili naše a jejich vojenské zážitky a zkušenosti z období, když jsme stáli proti sobě jako protivníci. Vznikl z toho zážitek pro nás, staré vojáky a František si to ve veteránské uniformě náramně užil. To byla poslední společná vystoupení, které jsme absolvovali, ale František se nám tak navždy zvěčnil na obrazovku, když ho asi v říjnu letošního roku uvidíme v programu brněnské televize. František byl kamarád, na které se nezapomíná a navždy zůstaneš v naších srdcích. Čest tvoji památce. JaFor
Byl to zvláštní rok. V našem životě nás zaskočila covidová epidemie, která ovlivnila činnost klubu a nejen našeho, ale celé společnosti, což se projevilo na nás všech. Počátkem roku Krajské velitelství Ostrava ještě stihlo zorganizovat pietní vzpomínku na českosl. parašutistu Josefa Otiska v Lišni, my jsme zvládli připravit a provést soutěž plk. Kutína v laserové střelbě za účasti deseti družstev z řad AČR a klubů výsadkových veteránů a tím okamžikem všechny akce v ČR skončily. Buďme upřímní, všichni jsme byli a jsme pod tlakem nejen sdělovacích prostředků, ale i zdravotní situace, takže jsme seděli doma, s obavami jsme chodili ven, stranili se větším setkáním a shlukování osob. V průběhu letních měsíců se situace uvolnila a najednou chtěli všichni dodatečně organizovat a provádět plánované akce, který měli přeložené termíny na pozdější dobu. Tím se vše nahromadilo do pár dnů Setkání veteránů Prostějově, souběžně se střelbou z ručních zbraní u našeho patronátního útvaru v Bučovicích, Mezinárodní setkání modrých přileb v Brně a k tomu hned další den pochod po stopách Mužů plk. Moravce. Všechny jmenované akce proběhli za menší, či větší účasti naších členů. Zde se projevuje, že a to si přiznejme, stárneme a v mnoha případech se nám už nechce a nebo na to nemáme duševní sílu, bohužel je to tak. Celospolečenská situace ovlivnila naše jednání a přes další omezení jsme neuskutečnili výroční schůzi, abychom zhodnotili naši činnost za plynulý rok. Uvidíme,co nám přinese nastávající období, zdraví, spokojenost dobrou náladu a modré nebe den. Předseda Jaroslav Foršt